Raja Ampat – druhý díl

with Žádné komentáře
Poté, co jsme dospali úmornou cestu na ty snad nejzapadlejší ostrůvky Indonésie, nás čekala honosná večeře. Náš hostitel Boy, respektive jeho drahá polovička nám nachystala opravdový hodokvas v podobě výborné rybičky a vařené zeleniny. Mňam.
 
Z prvních dojmů to musí vypadat, že jsme se přijeli na Raja Ampat jenom válet a nacpávat si svůj břich. Je to pravda ale jen z půlky. Když zavítáte na tyto ostrovy, jiné ubytování než s polopenzí anebo plnou penzí neseženete. Důvod je prostý. Jelikož po většinu času jste na opuštěných ostrůvcích, kde se nachází několik bungalovů, jeden dieslový agregátor a toť vše. Žádné restaurace, bary, hotely. Kromě jídla a vody, co dostanete od místních, jste závislí na vlastních zásobách. Čili je dobré mít vše, co máte rádi, nebo bez čeho se neobejdete s sebou. Například láhev rumu, že. 🙂
 
Druhý den jsme začali zlehka…snídaní samozřejmě. Ta nás odrovnala natolik, že jsme dopoledne strávili v houpací síti, vysedáváním a pozorováním rybiček, rejnoků a malých žraloků, kteří brouzdali pod terasou našeho dřevěnného bungalovu. Žraloci vypadali poměrně sympaticky, ale možná to pramení z toho, že měřili zhruba 50 cm. Nicméně jak z naší tak z jejich strany panoval respekt a drželi jsme se v uctivé vzdálenosti. Během dne pak vrcholil odliv, takže se naše zátoka proměnila v takové brouzdaliště. Čehož jsme využili k tomu, abychom si obešli náš malinkatý ostrůvek kolem dokola. Normální chůzí by nám to trvalo deset minut, my to ale natáhli na hodinku. Tak asi takhle velký ostrov jsme okupovali. 😉 Aby toho ten den nebylo málo, půjčili jsme si ještě kánoj a obepluli přilehlé ostrůvky a zátoky a detailně prozkoumali místní faunu i flóru.
 
Falešný klaun alias Nemo
Žralok černocípý


 

Další den jsme opět vegetili ve svém nadvodním království, jemuž dominovala přetahovaná o to, kdo bude okupovat hamaku. Odpoledne jsme ale vyrazili na šnorchlovací výpravu. Konečně. Je dobré podotknout, že výbavu na šnorchling nebo potápění musíte mít s sebou, protože zde vám nikdo nic nepůjčí. Boy se projevil jako zdatný hledač a bylo vidět, že okolní vody má zmapované bezvadně. Podařilo se mu mimojiné vypátrat nudibranch, jednoho z druhů vodních plžů, kteří se rádi plazí nikým nepozorováni po mořském dně. Přestože tito plži jsou velikosti našeho klasického slimáka, oproti němu hrají okouzlujícími barvami. Jítě se možná podařilo zahlédnout mořského koníka mezitím, co já si hrál na schovávanou s rournatci (mají několik centimetrů a vypadají jak vánoční stromeček). Když k nim přiblížíte ruku, rournatec se v rychlosti stáhne pod zem. A po čase se zase rozvine do tvaru stromečku. Prostě sranda. 😄
 
Každý výlet motorovým člunem, ať už jde o šnorchling, potápění, nebo jen přesun, něco stojí. Zatímco hodinové výjezdy stojí v řádu stovek tisíc rupií, celodenní výlety na odlehlé ostrovy se mohou vyšplahat i na deset milionů rupií za loď. Když jsme ale tady, tak jsme opravdu chtěli vidět co nejvíc. A tak slovo dalo slovo a ‚pošérovali‘ jsme loď s jedním finským párem na ostrov Piaynemo. Vyrazili jsme časně z rána, abychom viděli manty, což se nám nakonec nepoštěstilo. Před polednem jsme dorazili na Piaynemo. Zde jsme si po schodech vyšplhali nahoru na kopec, odkud se nám naskytla krásná podívaná na uskupení okolních ostrůvků. Následoval oběd a šnorchling na jednom zapadlém ostrově. Zde se mi podařilo se setkat tváří v tvář se žralokem bělocípím. Měl asi metr a půl na délku a koukali jsme na sebe ze vzdálenosti pěti metrů. Naštěstí však zafungoval obustranný respekt. Anebo spíš moje srdce začalo bušit natolik silně, že ho ten vysokofrekvenční zvuk vyplašil! Být po výtečném obedě sněden žralokem, to nechce asi nikdo. Ačkoliv plavat moc neumím, u břehu jsem byl ve svém časovém rekordu. 😄
 
Vyhlídka z ostrova Piaynemo
Jak mohou hrát v tom vedru fotbal? (Arborek)
 

 
Následoval přejezd na jiná šnorchlovací místa, kde se nám mimo jiné konečně podařilo vyspotovat chobotnici. Je to docela sisifkovská práce, neboť chobotnice velice rády splývají se svým okolím a všimout si jich je skoro nadlidské. Tahle chobotnice dělala jakoby nic, ale ostřížímu zraku Jíti neunikla. Stejně tak jako náš oblíbení vysoce jedovatý haďák. Oproti takové chobotnici je bílo-černě pruhovaná krajka na dně poměrně jednoduše zjistitelná. ‚Hodnéj haďák, hodnéj.‘ Po cestě zpátky jsme se stavili ještě na ostrůvku Arborek, jenž je jedním z nejmenších ostrůvků široko daleko, ale nachází se zde vesnice a tudíž letmá možnost doplnit zásoby. Na Arborek jsme dorazili během odpoledne, ale bylo natolik velké vedro, že jsme se povětšinou schovávali ve stínu. Při procházce vesnicí nás ukrutně pálila chodidla od rozžhraveného písku a od sluníčka se nám doslova začaly zapalovat lýtka. A druhého dne jsme taky pocítili nedostatečnost našeho opalovací krému. Naši bílí finští spolucetovatelé ovšem na tom byli o dost hůř. Na rovinu, větší rudokožce jsme už dlouho neviděli… 🙂
 
Po čtyřech dnech nastal čas se s Beser Bayem, Boyem a jeho rodinou rozloučit. Moc se nám na jednu stranu nechtělo odpouvat, poněvadž nám tu bylo převelice dobře. Idylická pohoda skryté a mírumilovné laguny, bodří hostitelé, vynikající výlety (Piaynemo, Gam, Mansuar) a v neposlední řadě výtečné jídlo. To vše mimo jiné zapříčinilo, že jsme se sem po několika dnech vrátili. Ale nebudeme předbíhat. 😉 Nyní směřujeme do ještě většího neznáma a dále od civilizace na ostrov Manyaifun

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.