Už jsme toho deště v nedešťové sezoně měli plné zuby a tak jsme se přesunuli z jižního Thajska do Barmy. Večerní letiště v Yangonu nás přivítalo vřele. Imigrační podezřele rychle akceptovalo naše online předem zařízená víza, takže bágl sotva stačil jednou objet vykládací pás a už jsme byli venku. Odvoz na sebe nenechal dlouho čekat, jak to při velké místní nabídce bývá. Honza automaticky nastoupil dopředu doleva na místo spolujezdce a vyrazili jsme. Myslím, že nám to docvaklo až další den, že auto sice bylo konstruované s volantem vpravo, ale nejeli jsme vlevo. Trochu zmatení dlouhým časem stráveným v Indonésii, Malajsii a Thajsku si pomalu zvykáme, že v Barmě se tedy povětšinou jezdí vpravo. Z poza okénka jsme též pozorovali úplněk, který se spíš zdál na dosah ruky, než že by byl někde ve velké dáli. Později jsme se dozvěděli, že takto „veliký“ byl celosvětově nejlépe viditelný zrovna v Yangonu. Na to, že jsme v něm strávili pouze třináct hodin, tak docela slušná náhoda. Za odvoz jsme zaplatili asi 6 000 místních šušňů, respektive kyatů, což při převedení činilo zhruba 100 korun. Kyaty rozhodně nejsou tvrdou měnou a ani ne jedinou místní měnou, jak jsme posléze zjistili. Třeba již první naše ubytování jsme platili v dolarech.

 

Po noci probojované s nespočtem místních žíznivých komárů jsme se brzy ráno přesunuli na nedaleké autobusové nádraží Aung Mingala, odkud jsme chytli šestihodinový bus do městečka Hpa-An. Nádraží Aung Mingala se nachází na úplném severu Yangonu. Je to de facto asi nejhlavnější a největší autobusové nádraží ve městě. Přehledné informace, kdy a jaký autobus kam jede, zde rozhodně nečekejte. Areál nádraží je velký asi kilometr na kilometr a když se snažíte v tom chaosu nalézt svůj autobus, jste v podstatě odkázáni pouze na domluvu s místními, kteří vás nějakým tím směrem pošlou. V jiném případě – když máte předem jízdenku – můžete zkusit hledat autobus podle fotografie na stránkách dané společnosti, ale to je spíš hledání jehly v převeliké kupce sena, poněvadž se tu potuluje stovky různých autobusů, které se poté rozjíždí všemi možnými směry z Yangonu.

 

Hpa-An je sympatické městečko na jihu Barmy ležící na řece Thanlyin. Autobus nás vyložil v pomyslném centru města u hodinové věže (vesměs všichni místní znají pojem clocktower). Po ubytování se a lehkém odpočinku jsme vyrazili směrem k jezeru Kan Thar Yar, kde se nachází krásná večerní promenáda a také malinkatý večerní trh, zato ale s obrovským výběrem občerstvení. Od jezera jsme se ještě stihli přesunout k řece Thanlyin, kde se pomalu nachystal pěkný západ slunce. Po setmění jsme ještě v rychlosti naběhli do místní prodejny elektroniky a zakoupili datovou SIMku od operátora Ooredoo (slušné pokrytí signálem). A poněvadž nám přes den trochu vyhládlo a v ústech jsme měli vyprahlo, naše kroky nás zavedly do jedné bezejmenné místní putyky. Kuřecí tempura a rajčatový salát s koriandrem uspokojily naše chuťové buňky vysoce nad očekávání, stejně tak lokální pivo Myanmar, které nám lehce připomínalo náš klasický bráníček. Pivo Myanmar sice není hořké, zato je pitelné a poměrně levné, takže pomalu jedna flaška začala střídat prázdnou flašku a tak dále. Co ale bylo na české poměry nepředstavitelné, byla soutěž s tímto pivem spojená. Pod víčky se totiž schovávaly různé odměny, tou nejlepší samozřejmě bylo pivo na místě zdarma. Hned tento první večer jsme měli štěstí a měli jedno (nebo dvě?) piva zadarmo. Opravdu solidní motivace, jak podpořit notorické pijany a sázkaře. 😀 Jméno této sympatické putiky opravdu netušíme, ale stala se nám dobrým přístavem i na dalších pár večerů, a proto ji vřele doporučujeme (přibližná pozice 16°52’59.26“N, 97°37’47.29“E)…

 

Hpa-An je stoprocentně ideální základnou pro dělání výletů po okolí, kde se nachází zejména velké množství jeskynních buddhistických chrámů. Ráno jsme si zapůjčili tuk-tuk (místními nazývaný „dodo“) s řidičem na celý den za 45 000 MMK, což je poměrně drahé. Na druhou stranu, my jsme byli pouze tři na celý dodo, kdyby se za stejný peníz naplnila plná kapacita cca 8-10 lidí, tak si každý jezdí za babku. První naše kroky vedly do jeskyně Kawgun, kde sice místní mniši vybírají vstupné 3 000 MMK, ale jeskyně vyniká svojí malebností, plus je možné vylézt si na vyhlídku nad jeskyní, odkud se naskýtá hezký výhled do krajiny. Další jeskyní hned nedaleko je jeskyně Aythaypyan. Vstupné žádné, zato jsme tam narazili na mnohačlennou rodinku domorodců, kteří nás bez okolků bafli za ruku a za svitu dvou baterek už nás táhli skrz černočernou jeskyni k jejímu druhému výlezu, kde je další Buddhova svatyňka. Přestože jsme si s rodinkou moc nepokecali, rozhodně to v té tmě byla psina. Co je ale společným jmenovatelem pro obě jeskyně, je přítomnost lišáckých makaků v okolí, kteří by se nebáli okrást ani mnicha. Po těchto dvou jeskyních ležících jihozápadně od Hpa-Anu jsme se přesunuli přes zajímavou pagodu Kyauk Ka Lat umístěnou na malé skále obehnané vodním příkopem a zahradu s asi tisíci sochami Buddhů Lombani do jeskynního chrámu Saddan na jihovýchodě od Hpa-Anu, který je v místním kraji turisticky nejproslulejší. Za vstupné 1 000 MMR jsme dostali hned dvě věci. Zaprvé za vstupné každý dostal šmolek jakési černé patlavé hmoty. Při dotázání se mnicha, cože to vlastně je, se nám dostalo odpovědi, že nás tato substance učiní silnějšími. Asi to byla forma betelu. Zatím jsme se to neodvážili ochutnat. A zároveň jsme si místo vstupu do jeskynního chrámu nejspíš koupili vstupenku do nějakého cirkusu. Interiér této majestátní jeskyně byl totiž posetý mnoha a mnoha problikávajícími světýlky a zářivými neony, jako v nějakém špatném hororovém lunaparku. Na to, jaká to je pěkná a prostorná jeskyně, tak jsme byli trochu zklamaní. Na konci jeskyně, kterou jsme za krátký čas prošli, se nám ale nálada zlepšila. Naskočili jsme na loďku (1 500 MMR za osobu) a nechali se oklikou splavit téměř zpátky ke vstupu do jeskynního chrámu. Nebýt této sympatické krátké plavby, tak netušíme, čím by mohl být Saddan jinak zajímavý. Při cestě zpět do Hpa-Anu jsme se ještě stavili v posledním jeskynním chrámu Kaw Ka Taung.

 

Další den jsme opustili od jeskynních chrámů a vydali se do nedalekého města Mawlamyine. Autobusy z Hpa-Anu do Malwlamyine a naopak operují zhruba do čtvrté/páté hodiny odpolední, jedna loď jezdí údajně brzy ráno z Mawlamyine a po poledni druhým směrem, takže jsme lehce zlenivěle vzali auto. V Mawlamyine jsme nechali auto zaparkované téměř uprostřed místního trhu, protože jsme zvolili asi špatnou cestu a nemohli projet dál. Vyšplhali jsme na kopec uprostřed města, kde se nachází pagoda Mahamuni a Kyike Than Lan. Obě dvě dohromady tvoří krásný chrámový komplex, ze kterého je též pěkný výhled do okolí. A jelikož nám zvídavost nedala, zabrousili jsme do místního muzea Mon Culture Center, kde jsme se pokochali lokálními artefakty a dozvěděli se něco málo o kultuře Mon. Za vstupné 5 000 MMR to rozhodně stálo za to. Abychom podpořili vstřebávání nově nabytých vědomostí, dali jsme si oběd na nábřeží řeky Salween v jedné z místních zapadlých restaurací. Po náležitém vytrávení nás cesta zavála dále dvacet kilometrů jižně od Mawlamyine. A na co jsme zde nenarazili? Na místo Win Sein Taw Ya. Respektive na největšího ležícího Buddhu na světě, který na délku měří 180 metrů a na výšku má 30 metrů. V útrobách jeho těla je k nalezení několik pater plných plastických výjevů Buddhova učení. Nutno dodat, je to opravdu impozantní a majestátní podobizna. Naproti největšímu ležícímu Buddhovi v současnosti dokonce vzniká druhý stejně velký Buddha. Otázkou samozřejmě zůstává, jak celkově tento ambiciózní projekt ležících Buddhů vlastně dopadne, poněvadž ani první Buddha není úplně dokončen a také jen Buddha ví, zdali bude dostatek betonu na toho druhého. Čas ukáže pravdu…

 

Poslední den v Hpa-Anu jsme měli odpočinkový. A proto jsme si vylezli na nedaleký kopec Mount Zwegabin. Přestože jsme vyrazili časně ráno, abychom se vyhnuli polednímu parnu, byla to teda řehole. Nespočet schodů, převýšení šest set metrů, vedro, tím vším si člověk musel projít. Odměnou ale mu ale byl pěkná stupa na vrcholu a stejně tak pěkný výhled do okolní krajiny. A že se jedná o poutnický výšlap, jednoznačně dokládá fakt, že vás na vrcholu makakové oberou o všechny vaše světské věci, kterými disponujete. 😀

 

Další den jsme se s Hpa-Anem, Mawlamyine a vlastně s celým jihem Barmy byli nuceni rozloučit. Na to, že to bylo naše první hlubší seznámení se s Barmou, tak dopadlo určitě pozitivně. Jeskynní chrámy, málo turistů, levné a chutné jídlo, barmské pivo zadarmo …koho by to neuchvátilo? 😉