Město Bukittinggi nás přivítalo deštivě, avšak příjemně chladnějším klimatem. Dorazili jsme ráno a rovnou jsme se šli ubytovat do De Cock Cafe, protože jsme se potřebovali dospat po té šestnáctihodinové cestě. Zbytek dne jsme strávili odpočinkem v místní ZOO, která představuje klidnou zelenou oázu uprostřed hektického města. ZOO byla dobrým prostředím pro relax, akorát nám přišlo, že chudáci zvířátka jsou jaksi posmutnělá, protože mají malé výběhy anebo jsou sami. Na večer jsme ale ještě neodolali a šli se podívat na západ slunce, který byl spektakulární – obzor zbarvený do ruda, úplný Mordor.  Temnou atmosféru dokonalo to, když se okolo nás prohnaly stovky „krvelačných“ kaloňů. 😀

Druhý den jsme začali více akčnit. Vyrazili jsme za gigangtickými rafléziemi a na ochutnávku kopi luwak (cibetková káva). Za parazitickými rafléziemi jsme museli kousek do džungle. Je to docela rarita tyto rostliny vidět v přírodě, poněvadž většinou kvetou maximálně 7 dní. Mohou dokonce dorůstat až do velikosti jednoho metru. Náš průvodce se s tím moc nepáral, ale splnil to, za co jsme si zaplatili (ačkoliv jsme si spíš měli vzít běžecké boty než pohory:)). Poté nás vzali k místní domorodé paní, která se zaměřuje na výrobu organické kávy luwak (u nás nejdražší typ kávy). Výroba spočívá v tom, že kávové boby projdou trávicím ústrojím cibetky, která poté vykaká kávové bobky. Ty se očistí, omyjou, dvě hodiny praží a poté rozemelou a podávají ve stylu turecké kávy. Se skořicovými sušenkami je káva výborná (dokonce i Honzovi chutnala:)). Zdejší unikátní výroba je založena na tom, že cibetky jsou volně žijící zvířata, která tráví jen přírodní organické suroviny, jež najdou v džungli, oproti cibetkám, které žijí v klecích a jsou krmeny speciálními potravinami.

Poté nás týpek „Budy“ (tzn. údajně mladší sestra Budhy) vzal na místní trh (ovoce a zelenina, oblečení a vše možné). Popisoval, kde co je, co se z čeho dělá, kde co najít. Při silné průtrži mračen nás vzal do „tajné schované“ kavárny a kuřárny (během ramadánu mají zakázáno kouřit, pít, i jíst). Rozpovídal se o indonéské politice a korupci, o názorech na budoucnost Indonésie. Měl velice zajímavé myšlenky a teorie. Koupil nám na ochutnávku ovocnou polévku, bramboráky ze zelím a další pochutiny z místního trhu. Bylo to velice příjemně strávené odpoledne.

Bukittinggi se nachází cca 900 m n.m., tudíž klima je zde velice příjemné. Co ale není příjemné, je množství komárů, kteří se snaží za každou cenu si na vás pochutnat. Město, ačkoliv se zdá na první pohled uspěchané a hektické (s „jen“ cca 95 tisíci obyvateli), je nakonec docela sympatické a přátelské centrum nedaleko Padangu. Na to, že jsme zde raritou a všichni na nás koukají, zdraví nás, volají na nás, fotí se s námi, jsme si už docela zvykli (až na to zírání!). „A proč nikdo nezírá na mě?“ ptá se Honza smutně…