Při našich toulkách po Sumatře jsme navštívili mnoho zajímavých míst. A samozřejmě mnoho zajímavých míst jsme během jednoho měsíce nestihli prozkoumat. Současná striktní imigrační politika totiž nedovoluje turistům zůstat déle jak jeden měsíc, pakliže nechtějí svá víza složitě prodlužovat o další jeden měsíc. Současná indonéská vláda tak chce mít pod kontrolou velký příliv turistů. A je to pochopitelné. Příkladem může být nekontrolované proudění turistů na ostrov Bali, kteří se sjíždí ze všech koutů světa do této tzv. indonéské výkladní skříně cestovního ruchu. Přesycenost balijského cestovního trhu v podobě dlouhých a nekontrolovaných večerních pitek dokládá místní hanlivé označení pro jednu skupinu četných návštěvníků – JAFAs (Just Another Fucking Australian, nechť nám Australané prominou, pozn. red.). Je pak smutné, že se striktní vízové omezení vztahuje i na ostatní indonéské ostrovy, protože my bychom rozhodně využili více času. Samozřejmě, i takový tříměsíční bezvízový styk by byl stále málo, neboť Indonésie nabízí tisíce a tisíce ostrovů na objevování. Na druhou stranu, spousta mladých Sumatranů, kteří se pohybují v cestovních ruchu, sní o tom, že se jednoho dne dostanou na Bali. Vidí zde mnoho pracovních míst a velkou příležitost pro jejich kariéru. Jeden maník to shrnul docela vtipně, když nám tvrdil, že procestoval většinu Indonésie, jenom na Bali nebyl, protože věděl, že kdyby tam zavítal, tak už by tam zůstal a už se na Sumatru nikdy nevrátil. 🙂

Sumatra však běžnému smrtelníkovi může nabídnout všelijaké možnosti. My se zde rozhodně nenudili a zároveň jsme se zde seznámili se zajímavými etniky. První výraznou stopu na nás zanechali křesťanští Batakové, obývající zejména oblast jezera Toba. Batakové se dosti odlišují od muslimské majoritní společnosti, už jen z hlediska náboženství. Kostely a kapličky hojně lemující cesty, lidé pravidelně chodící na mše, jistá mírumilovnost sršící z lidí (ačkoliv to jsou původní kanibalové) – tak lze charakterizovat místní obyvatele. A že to jako minoritní skupina nemají lehké dokládají drobné incidenty v podobě občasného vypalování kostelů. Batakům tak vlastně nezbývá nic jiného než se řídit křesťanským heslem „ty po mě kamenem, já po tobě chlebem“. Dalo by se říct, že díky tomu, že Batakové osídlili vnitrozemí Sumatry, jsou dosti izolovanou skupinou obyvatel, která se dříve snažila osamostatnit od zbytku ostrova. Tato idea ovšem nikdy nebyla naplněna díky nedostatku prostředků a kapacit a tak místní stále sní o vlastní batacké zemi. To, že křesťané nemají lehké časy dokládá třeba smutný osud křesťanského starosty Jakarty jménem Ahok (Batakové k němu vzhlíží), který byl neprávem obviněn z hanobení Koránu a nyní je odsouzen ke 2 až 3 rokům vězení. Na Indonésii, která byla doposud vnímána jako tolerantní muslimská země, to nyní vrhá lehký stín pochybnosti.

Přestože jsme to původně plánovali, nesetkali jsme se se silně věřícími lidmi, kteří žijí na severu Sumatry, zejména v Banda Acehu a okolí. Navzdory tomu jsme ale stihli dostatečně poznat obyvatele západní Sumatry, s Minangkabau etnikem. S lidmi Minangkabau jsme se setkali v městě Bukittinggi, u jezera Maninjau, v Harau Valley, v Padangu a ve vesnici Sungai Pinang. V posledně zmíněném místě jsme dokonce bok po boku s místními slavili Idulfitri, nejdůležitější muslimský svátek na oslavu konce půstu a ramadánu (pro ně stejně důležité jako u nás Vánoce). Půst jsme sice měsíc nedrželi, ale občas jsme opravdu měli problém přes den sehnat jídlo a tak jsme hladověli. Samotná myšlenka půstu má něco do sebe, symbolicky sdílet nouzi o jídlo s chudými lidmi je ctnostné gesto. Tento svátek samozřejmě neznamená, že si po měsíci hladovění nacpete do chřtánu všechno jídlo, na které narazíte, znamená to spíše oslavovat a radovat se, odpustit a zapomenout na vše špatné, a hlavně navštívit svou rodinu a příbuzné a sdílet tyto chvíle s nimi. Přestože jsme byli v zapadlé a chudé rybářské oblasti, všichni ve vesnici se vymódili, ideálně si koupili něco nového na sebe, všude se rozlinula vůně pečeného cukroví, tradičních dortů a jiných smažených pochutin, rodina šla od domu k domu. Na počest byl uspořádán fotbalový turnaj, dvanáctiveslice soutěžily o velkou slávu, někteří dokonce ukázali své umění ve sportu sepak takraw (nohejbal á la volejbal) hraného s ratanovým míčem (místní pralesní liána). Prostě a jednoduše všichni věděli, že v tento čas se bude hodovat, nikoliv bojovat, že dnes bude klid a mír…

To, co nás opravdu dostalo, byly místní děcka. Neustále nás zdravili a pokřikovali na nás „hello„. Na to jsme opravdu nebyli připravení, když v jeden den musíte někoho pozdravit asi po sté. Seběhly se kolem nás a ačkoliv neuměly anglicky, začaly nás učit jejich jazykem – jazykem Minang. A i místní dospěláci se vesměs na nás tvářili přívětivě přesto, že jsme jako cizinci byli součástí jejich oslav svátků. Celkově vzato, otevřenost lidí Minangkabau vůči nám byla velká. Nebáli se povídat o svých životech, ani neodsuzovali ty naše. Je strašně snadné se zde s někým seznámit, někdo se na vás usměje a už je z toho velice příjemná konverzace. Korunu všemu nasadil týpek Ricky, který zavzpomínal na časy, kdy byl ve Francii a chtěl si krátit čekání na metro tím, že se dá do řeči s cizími lidmi, jako je zvykem na Sumatře. Nutno shrnout, vůbec nepochodil. 😀 Lidé před ním pokaždé spíše utíkali, možná i kvůli jeho odlišné barvě pleti. Jak poté zjistil, my Evropané jsme v tomto ohledu chladní a hledíme si pouze svého. Říkám to správně, ne?

Kde se ale vzali lidé Minangkabau? Někteří tvrdí, že jde o malajské přistěhovalce, jiní zase uvádí, že jde o potomky syna Alexandra Velikého, který sem zavítal. Nejvíc se asi všichni shodnou, že „minangkabau“ znamená „the buffalo wins„. Což pramení z legendy, kdy místní lid byl ohrožen vpádem jakartského krále a válka byla na spadnutí. Došlo ale k dohodě, že namísto války rozhodne boj buvola proti buvolu. Jakartský král vybral Goliáše mezi buvoly a s místními to vypadalo bledě. Jenže vychytralí lidé v nouzi vzali malé tele od matky a obrnili ho železnými hroty. Vyhladovělé tele postavené proti obrovi připomínající mu jeho matku se rozběhlo a vrazilo své hroty nechtíc do jeho břicha. Obr padl mrtev a všichni místní zvolali „minang kabau“. Válka tak byla zažehnána. Jako se Batakové vyznačují svou silnou fyzickou a psychickou nezdolností, pro Minangkabau je pak důležitá jejich chytrost, na kterou jsou patřičně hrdí.

Za zmínku stojí i unikátní systém matriarchátu (opak patriarchátu), který se pro místní vžil a funguje zde. Muži sice často rozhodují o věcech, nicméně nevlastní většinu pozemků ani nemovitostí. Muži více pracují a ženy se starají o domov. Muži si tak více váží žen, otcové a syni jsou pak rádi, pakliže mají své manželky, sestry, dcery, sestřenice a neteře, protože ví, že se o ně postarají, jestliže kdykoliv budou v nouzi. A ženy zase vědí, že muži je zaopatří, když jim připraví pevné rodinné zázemí. Ženy jsou tedy opatrovnicemi zdejšího řádu. A to je opravdu unikátní, nemyslíte? 😉

Závěrem bychom měli zmínit i nějaké špatnosti, protože ne všechno je tolik růžové, jak se může zdát. Mnoho místních lidí dokáže pojmenovat hned dva hlavní problémy: korupce a špatný vzdělávací systém. To, že každá vláda je zkorumpovaná, víme všichni. A vzdělání je zde nákladné, mnoho rodin si je nemůže pro své děti dovolit. Notabene školství nemá nejvalnější úroveň, na vesnicích učí kde kdo, žádný erudovaný kantor. Často se může zdát, že „kdosi“ nechce, aby vzdělání bylo kvalitní a na úrovni, jelikož pak by lidem došlo, co je správné a co ne a mohli se vzbouřit (to je názor některých lidí, které jsme potkali). Označení „kdosi“ si může každý vyložit jinak – někdo považuje USA za toho, kdo tahá za provázky a ovládá obyvatele Indonésie skrze všechny typy drog, někdo naopak v tom vidí Čínu, atd. Jeden ubohý studentík prý seriózně přišel s tím, že mu ve škole řekli, že když pojede do Evropy, tak se z něj po čase stane běloch, s bílou pletí, modrýma očima a světlými vlasy. Jako pohádka dobré… 😀

Lidé si rovněž uvědomují, že na Sumatře (potažmo celé Indonésii) je spousta přírodních zdrojů a spousta lidí, kteří mohou dané suroviny zpracovávat, ale většina kapitálu jde mimo jejich zemi vlastníkům daných zdrojů (Čína, Malajsie, USA, apod.). Například, na Sumatře je spousta kaučukových plantáží. Kaučuk z nich se levně vyváží do zahraničí, kde se z něj vyrobí pneumatiky, které si vzápětí neblahý Indonésan draze koupí. Potíž nejspíš pramení z oné patriotské hrdosti, kdy v minulosti země jihovýchodní Asie prodělaly velký ekonomický boom (označení asijští tygři), ale za jakoukoliv cenu. Pravý Indonésan ví, co chce, ale jakým způsobem toho dosáhne, na tom už nezáleží.

Ještě si dovolím osobní pohled na obyvatele Sumatry. Ačkoliv převážná většina obyvatel jsou muslimové, dá se říci, že to jsou muslimové v jiném slova smyslu. Jak již bylo řečeno, Sumatra je plná různých etnických menšin, které pokrývají téměř celý ostrov. Dle mého názoru jsou obyvatelé v první řadě příslušníci daného etnika (např. Minangkabau, Batakové atd.), a až teprve poté se považují za muslimy. Není to tak, že by nebyli věřící, jen se jako první narodili do určité etnické skupiny a až poté se stali věřícími. Chci tím říct, že i oni sami sebe odlišují například od strikních muslimů na Blízkém Východě (nemluvíme ale o severní část Sumatry). Rozhodně tento fakt člověka donutí se nad celou věcí zamyslet. Chceme házet všechny do jednoho pytle?