Po půl roce na cestách jsme se na pár týdnů usadili v Thajsku v Ao Nangu, abychom se doslova a do písmene zastavili, lehce si odpočinuli od cestování a také nabrali nové síly na další půlrok. Ao Nang jsme si vybrali taky proto, aby nás to tolik nenutilo cestovat, poněvadž jsme zde před několika lety byli, a již onehdy jsme absolvovali místní klasiky jako je Railay Beach, James Bond Island, nebo třeba ostrov Ko Phi Phi. Po této krátké pauze jsme opět vyrazili poznávat krásy Thajska, a proto jsme se vydali na ostrov Ko Lanta, kde jsme mimo jiné nebyli a který se nachází nedaleko Ao Nangu. Strávili jsme zde několik dní a dokonce nás zde svojí návštěvou poctili Martin s Luckou, kteří nám dělali parťáky na pár dní.

 

Samotná cesta z Ao Nangu na Ko Lantu proběhla v poklidu až na jednu výjimku. Z dvou variant, které jsme měli k dispozici, buď minivanem anebo lodí (minivan lehce levnější s tím rozdílem, že vás doveze od hotelu k hotelu, ale jede o něco málo déle), jsme zvolili druhou variantu. Loď vyrazila na čas, sice emisní předpoklady nesplňovala, ale cestu zvládla, jak se patří asi za dvě hodinky. Co ale bylo nemilé, že jsme si společně s sebou přivezli i deštivé počasí. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že přeháňka z prvního dne se protáhla až do našeho posledního dne na ostrově. 😊

 

První den jsme začali zlehka relaxem na verandě tetelíc se a chovávajíc se před deštěm pod doškovou střechou našeho bambusového bungalovu (P.S. to byste nevěřili, jak moc dokážou bambusové dveře vrzat). První den se nám začal trochu rozjasňovat (myšleno obrazně a ne z hlediska počasí), až když jsme dostali zprávu, že se za námi chystají Martin s Luckou, protože mají při své dovolené cestu kolem. De facto Jíťa zná Martina z práce, pro mě ale byli oba dva velkou neznámou, o to ale příjemnější ve výsledku. A tak jsme se rovnou skočili seznámit do baru u pláže. Zhruba o půlnoci jsme zjistili, že všude okolo je hluboká noc a v našem baru je zhasnuto, že personál již odešel a že nám nechal bar na starost. Bylo zase příjemné zažít to, že vás někdo nevyhazuje hodinu před zavíračkou z hospody. První den se tedy vydařil. 😊

 

Druhý den jsme si usmysleli půjčit si motorky a projet si ostrov křížem krážem. Cena za půjčení na jeden den se pohybuje zhruba okolo 200 THB, benzín pak cca 40 THB za flašku. Na to, že jsem včera popil pouze tři světlé ležáky Singha, tak před řízením motorky jsem trpěl jistou nevolností. Asi do nich přidávají moc alkoholu. Holt za hodně peněz člověk dostane hodně velký bolehlav. Čili já s bolehlavem a Martin, který si pomalu osvěžoval znalosti řízení motorky, jsme vyrazili z Haad Phra Ae po západním pobřeží směrem na jih. První zastávkou byla pláž Klong Nin, kde jsme se příjemně svlažili. Ano, je to podezřelé, ale tento den jsme měli kliku a ošklivému počasí jsme ujížděli. Z Klong Nin jsme pokračovali dále na jih až na nejzazší cíp, kde se jsme se těšili na epickou pláž Epic Beach. Co nás jaksi překvapilo, bylo, že se jižní cíp nachází údajně na území národního parku a tak jsme byli nuceni zaplatit epické vstupné 200 THB na osobu. Vyšplhali jsme na vyhlídku k majáku, porozhlédli se na tomto skalnatém mysu a jelikož bylo téměř pravé poledne a my umdlévali horkem a žízní, tak jsme si svlažili svá hrdla ve studeném nápoji. Teda pouze někdo. Martinovi evidentně nebylo přáno. Respektive místní podlý makak udělal s jeho plechovkou Schweppsu krátký proces. Připlížil se zezadu, bleskurychle skočil, popadl plechovku a už s ní pelášil pryč. Úplně rozkousanou jsme ji pak našli opodál. Poučení pro příště zní, makak není roztomilý mazel, ale dovedný zloděj s pořádným stiskem. Než jsme odjeli, tak jsme se na Epic Beach svlažili, zakličkovali si mezi medúzami v moři a na pláži si vydobyli místo před ostatními dotírajícími makaky. Při pohledu na Epic Beach od majáku se tato pláž tváří spíše malebně než epicky, když jste ale na ní, tak trochu té epiky a dobrodružství vlastně zažijete, takže název sedí. Než se dojede k jižnímu mysu, musí se překonat velké převýšení. Bohužel při cestě zpátky se musí do brutálního kopce a náš prskolet odmítal spolupráci. Takže se nám poprvé stalo, že chudák Jíťa musela seskočit z motorky a utíkat za motorkou. A jakože jsme dost zhubli během půl roku na cestě, takže nejsme žádní velcí nákladové. 😀 Za odměnu jsme se pak stavili na oběd nad zátokou Bamboo Bay, kde jsme konečně narazili na cenově přijatelnou restauračku a ve které jsme si dali nudle Pad Thai. A taky jsme místní obsluhu na dlouhý čas pobavili, když Lucka projevila zájem si dát ledový čas bez ledu. Máme pocit, že ještě teď se číšník popadá za břicho, když si někdo objednává ledový čaj. 😊

 

No a jakým způsobem se dá nejlépe vytrávit po dobrém obědě? Samozřejmě jízdou na slonovi… Řekněme si to ale na rovinu. Před několika lety jsme absolvovali jízdu na slonovi v Thajsku poblíž Chiang Mai a bylo to opravdu vzrůšo. Když jsme ale pak viděli, jakým způsobem se místní ke slonům chovají (používají metodu cukr a bič, lépe řečeno řetěz a zahnutý hák), tak jsme uvědomili, že tohle zrovna moc podporovat nechceme. Protože Martin s Luckou doposud na slonovi nejeli, tak jsme zvolili variantu, že na slona půjdeme, ale nebude mít žádné postroje a půjdeme se s nimi vykoupat do jezírka, ať alespoň mají nějakou zábavu. A opět to bylo vzrůšo, ale na to, kolik je slonů na světě, tak to asi už praktikovat nebudeme. Nedaleko za sloním centrem jsme ještě na mapě objevili vodopád Khlong Jark. Než se setmělo, tak jsme stihli k němu doběhnout a zase zpátky k motorce. Cesta je vyšlapaná klasicky džunglí, ovšem jelikož předem pršelo, tak byla dosti neschůdná a tudíž bylo lepší brodit se potokem, než jít po cestě. Zhruba v polovině půlhodinové túry směrem k vodopádu se nachází netopýří jeskyně. Jeskyně byla bez netopýrů a obydlená pouze pavouky. Vodopád byl takový…normální. Zpátky na ubikaci jsme se vraceli zase podél pobřeží na sever a cestou se snažili zajistit si loď na zítřejší den, poněvadž jsme si usmysleli, že další den chceme jet šnorchlovat a že čím dál jsme od turistického mumraje, tím nižší ceny bychom mohli usmlouvat. Uprostřed jedné opuštěné pláže jsme našli jakousi budku alias infocentrum, kde nás odchytl jeden dědula, který teda moc anglicky neuměl, ale dohodli jsme si soukromou loďku se vším všudy za 4000 THB na celý den. Paráda. Poměrně znavení po náročném dni a za tmy jsme dorazili domů. A to ještě nemluvím o našem prskoletu, kterému nefungovali světla. Jsme sice zdatní moto řidiči, ale pěkně jsme to půjčovateli motorky za té tmy vytmavili. Na pozdní véču jsme pak ještě zaskočili do restaurace Patty’s secret garden, kde sice nabízí trochu dražší jídla, ale o to větší je to porce a především chuťový zážitek.

 

Další den jsme vstali, zjistili, že zase prší, a tak jsme šli na snídani a pak čekali, co se vlastně stane. Žádná loď samozřejmě nepřijela a nikdo se ani neobtěžoval dát vědět. Což bylo asi nakonec dobře, protože celý den v dešti na moři není úplně to pravé. Tak jsme si opět půjčili motorky a v dešti vyrazili objevovat zbylé krásy Ko Lanty. První den jsme popravdě zvládli objet celý západ a jih ostrova. Nyní jsme zamířili na sever k přístavu Ban Saladan. Co jsem ale zapomněl dodat, je fakt, že my si půjčili zcela jinou motorku (tentokráte solidně šlapající) a Martin vyměnil starou helmu za novou s nápisem „lucky“. To, že někdo předtím tomu nápisu umazal „un“, jsme měli předpokládat. 😊 Po krátké návštěvě trhu v Ban Saladan, kde vesměs nabízí spoustu suvenýrů a hlavně oblečení, jsme vyrazili na severozápadní cíp ostrova Ao Kaw Kwang. Než Lucka stačila nasednou k Martinovi na motorku, zjistilo se, že zadní kolo má píchlou duši. Jelikož jsme byli v civilizaci, tak nebyl problém pro Martina s motorkou dojet do pět minut vzdáleného servisu. Já dovezl Jíťu s Luckou za ním. Tři lidi na motorce je náš dosavadní rekord. Prozatím. 😊 Po rychlé opravě defektu (nová duše 180 THB) jsme vyrazili na krátkou kochačku severozápadního mysu a zároveň u pláže Kaw Kwang Beach ochutnali superlevný a dobrý kuřecí špíz za pouhých 10 THB jeden! Další naše cesta vedla po východním pobřeží směrem na jih. Celí mokří a promrzlí jsme dojeli do Baan Si Raya (alias Ko Lanta Old Town). My s Martinem jsme se museli zahřát horkým čajem a superpálivým jídlem, načež naše mokré věci uschnuly ve vteřině. Baan Si Raya je sympatická pobřežní vesnice se spoustou restaurací a krámů se suvenýry. Z Old Townu jsme dále pokračovali na jih a dojeli až do odlehlé oblasti Sang Kha Ou. Zde se nachází už jen pár téměř zapomenutých rezortů a vládne tu pouze všudypřítomný klid.

 

Den poté jsme čekali na lepší a méně postapokalyptické počasí, abychom mohli konečně vyrazit šnorchlovat. Nutno podotknout, marně. Že je místní počasí podivné, nám potvrdili i domorodci. Normálně na konci listopadu bývá na jihu Thajska převážně slunečné počasí, teď to ale vypadalo, že jsme zde uprostřed sezony dešťů. A tak se naše cesty s Martinem, Luckou a Ko Lantou pomalu rozešly. Tamti dva pokračovali dále na ostrůvek Ko Jum a my zase zpátky na pevninu do města Krabi.

 

Suma sumárum, za dva dny jsme projeli celý ostrov křížem krážem. Ko Lanta se dá zvládnout opravdu za pár dní. Je to malý ostrov, rozdělelený na severní část Ko Lanta Noi a jižní turistickou část Ko Lanta Yai, kde jsme se my pohybovali a která má cca 25 km na délku a 5 km na šířku. Ko Lanta je méně turistická než třeba podobný Phuket a je asi tak o sto procent sympatičtější. Možná jsme očekávali větší thajskou autenticitu, nebo že zde bude ještě méně turistů, rozhodně Ko Lanta není klasický thajský párty ostrov. Infrastruktura solidní, relativně levno, vyžití poměrně velké. Škoda jen toho počasí, ale to je v dnešní době nevyzpytatelné všude.