Na první pohled to tak nevypadá, ale jezero Toba má kolem 1100 km² a je největší a nejhlubší kráterové jezero na světě, místy dosahuje až 800 m hloubky. A abychom nešetřili superlativy, tak z našeho pohledu je společně s ostrovem Samosir prozatím i nejklidnější oblastí na Sumatře. Ačkoliv je toto považováno za hlavní turistickou oblast, my zde turistů tolik neviděli, nebo se před námi zdatně schovávali.

 

Skrz celý ostrov se táhne vysoký horský hřeben, který ostrov rozděluje na dvě části – jedna část (poloostrov Tuk Tuk) je turistická, druhá převážně jen pro místní. My se ubytovali u velice sympatického týpka Amana kousek od vody. (Aman´s guesthouse – rozhodně doporučujeme!). První, co člověka překvapí, je ten klid! Ačkoliv jste uprostřed vesnice, tak není nic slyšet (kromě večerních zpěvů místních, ještěrek či případné bouřky).

 

Celá oblast kolem jezera Lake Toba a na ostrově Samosir je obývána převážně křestany, konkrétně etnikem Batak. Je to jedna z nejpočetnějších křesťanských skupin v Indonésii (HKPB – Huria Kristen Batak Protestan). V celé Jihovýchodní Asii se jich nachází kolem 8 milionů, ale ani sami místní obyvatelé neví, kolik jich žije kolem jezera Toba. Díky tomu, že je to křesťanská oblast, je zde snažší sehnat alkohol (myšleno na kvantitu, protože se zde prodává pouze jedno indonéské pivo Bintang), mariuhanu (:-D), můžete se zde koupat v plavkách a zároveň – je zde povoleno jíst vepřové. Není tedy divu, že prasata zde potkáváte téměř na každém rohu. Jsou také významnou součástí života bataků, jelikož při jakékoliv životní události (porod, svatba, pohřeb) je vždy zabito několik prasat.

 

Na celém ostrově potkáváte tradiční batacké domy. Batakové mají také svoje vlastní písmo a řeč, ale moc to již nepoužívají. Zároveň mají svůj kalendář, ale ten už je také spíše jen suvenýrem pro turisty než nedílnou součástí každé domácnosti. Je vidět, že turismus se na těchto lidech podepisuje, ale ne v tom špatném slova smyslu. Nepotkáte člověka, který nemluví anglicky (mladí, staří se snaží), všichni jsou stále přátelští (sami za námi chodili a chtěli si prostě jen povídat, či procvičovat angličtinu apod.). Zároveň jsme měli štěstí, že jsme se zúčastnili tradičních tanců tohoto etnika ve skanzenu v Simanindo – doslova zúčastnili (tedy já se zúčastnila, Honza byl přihlížejícím paparazzi :)). Každý tanec (bylo jich asi 8) byl věnován něčemu jinému, jeden např. pro bohatou úrodu, pro zdraví, atd.

 

Ostrov jsme si projeli jeden den na motorce (cca 6 hodin, cca 120 km). Na ostrově je jen jedna silnice, která je zpěvněná cca z 80 %. Zbytek nikdy rovný povrch neviděl.:) Ale i tak to mělo své kouzlo. Dostali jsme se na místa, kde by člověk mohl několik hodin jen sedět a kochat se krásou okolí. Místy to připomínalo rakouskou Solnou komoru, jindy krásná zákoutí s rýžovými políčky zase připomínala sever Vietnamu (alespoň tak si ho zatím představujeme :)).

 

Tato oblast je opravdu ideální na odpočinek a relaxaci – a to jsme taky dělali. Je tu neuvěřitelný klid, krásné prostředí, příjemné klimatické podmínky a milí lidé. I jídlo (např. ryby ulovené pár hodin před večeří) bylo opravdu delikatesou! Často jsme jen seděli a povídali si s naším „domácím“ o Indonésii, o lidech, o politice, o historii apod. Jindy jsme si zase půjčili kajak a kroužili u nás v zátoce. Prostě relax.  A nezbývá nám nic jiného, než se rozloučit tradičním batackým pozdravem „Horas„.