Za zeleninou do Mai Chau

with Žádné komentáře

Jako další destinaci jsme zvolili Mai Chau. Zařídili jsme si večerní bus z Tam Cocu přímo do Mai Chau, který měl jet zhruba čtyři hodiny. No, zas tak jednoduché to nebylo. V Tam Cocu nás nabral nejspíš nějaký příbuzný člověka, od kterého jsme koupili jízdenky. Ten nás dovezl do nedalekého Ninh Binhu do kanceláře jedné z místních cestovních agentur. Tam jsme dlouze čekali, protože autobus nabral hodinu a půl zpoždění (ve výsledku to byl dálkový lehátkový autobus do Dien Bien Phu). Nakonec nás nabral nějaký další příbuzný člověka z agentury a v polorozpadlém SUV nás dovezl na druhou stranu Ninh Binhu. Vyhodil nás na kraji velké silnice a nechal nás našemu osudu. Do několika minut ale opravdu autobus dorazil. Sláva. Ač to prvně nevypadalo, lokální management a logistika nakonec zafungovaly. 😉

 

Celí šťastní jsme se nalodili do tohoto lehátkového autobusu a pokusili se své hnáty vecpat do malinkatého prostoru našeho lůžka. Marně. Komfort těchto lůžek je pro osoby, jejichž výška končí na 150 cm. Ostatní vyšší osoby jsou z komfortu automaticky vyřazeny. 😊 Jelo se pomalu. Za začátku se stavělo téměř každých pár minut. Pomalá jízda je určitě záruka bezpečné cesty. Za co už bychom se tak nezaručili, tak byl personál busu, který nám přišel nezvykle hyperaktivní, možná posílený nějakým tím alkoholem. Tak doufejme, že jediný řidič nebyl.

 

Součástí cesty byla i zastávka na jídlo a toaletu. Já jsem tedy z busu nevystoupil a užíval si oněch 30 minut slávy a pohodlí v poloprázdném buse a s nataženými nohami. Po nějaké chvíli jsem byl vytržen z mého klidu a byl jsem svojí drahou polovičkou informován, že takovéhle záchody – za ten rok co jsme skoro na cestě po Asii – ještě neviděla. To sice nenadzvedlo mé tělo, ale pozornost ano. Z našich cest jsme zvyklí na díru v zemi a k tomu kýbl s vodou, ale toto byla údajně nová úroveň. Na záchod se chodilo zásadně po dvou a více. V místnůstce nebylo nic kromě lehce nakloněné podlahy a miniaturního odtoku v koutku. Výzva přijata. Nedej bože, aby člověk potřeboval na velkou. To by asi bylo těžké najít řešení tohoto hlavolamu. 😊

 

Před půlnocí jsme dorazili do Mai Chau. Teda, alespoň takový byl plán. Poté jsme zjistili, že jsme kdesi zhruba deset kilometrů daleko a že tento dálkový autobus do města nezajíždí! To nás moc nepotěšilo a nezbylo nám nic jiného než nasdílet taxíka na ubytko. Uprostřed toho ničeho, člověk neměl téměř jinou šanci a dva přítomní taxikáři si toho byli plně vědomi. S trochou toho hledání jsme ubytko po tmě našli. Většina homestayů a pomyslné turistické centrum se totiž nachází cca kilometr a půl za Mai Chau v přírodě mezi jednotlivými políčky. Konečně jsme mohli si jít zaslouženě lehnout…

 

Kvůli zimě se v placatých fóliových sklenících klíčí nová rýže, která se posléze sazeje

Zelí, zelí, zelí…zelenina kam oko dohlédlo


Mai Chau je typická venkovská oblast. Když pomineme hory a kopce okolo, většina půdy je zde intenzivně obdělávána a podle toho, co jsme viděli, se zde pěstují snad všechny druhy salátů a zelí. A nechyběla samozřejmě i rýže, brambory a jiná zelenina. A přestože tato oblast nejspíš pomalu začíná zažívat turistický boom, moc turistů zde v ten čas nebylo. Byla polovina února a teploty se stále plazily někde v dolní části teploměru a noci byly chladné. Což může být nekomfortní, když většina ubytování je v tradičních dřevěných domcích na kůlech. To byl i náš případ, ale nebylo to nic, co by se nedalo vyřešit spacákem a dekou, anebo pivem. 😊

 

Samotné městečko Mai Chau nabízí kromě pár hotelů a penzionů pouze jeden bankomat a menší trh pro doplnění zásob. No prostě klasickou restauraci na posezení tady nečekejte, ani klasické turistické záležitosti jako třeba infocentrum zde nenajdete. Základy vietnamštiny jsou samozřejmě výhodou. My jsme měli kliku a zasedli v jednom bistru na hlavní třídě, které patřilo jednomu bodrému Vietnamci, jehož bratr kdysi pracoval v bývalém Československu v Ostravě. Přestože se naše konverzace nesla v duchu velice zjednodušené vietnamštiny a angličtiny a místy pomohla tužka, papír a gestikulace, bylo to příjemné posezení. Konečně jsme potkali někoho, kdo má napojení na naši malou zemičku, ve které máme docela početnou vietnamskou komunitu.

 

Práce na poli je pěkná dřina s nejistým výsledkem a špatným finančním ohodnocením

Systém terasovitých políček


A co dělat v Mai Chau a okolí? Ideální je vzít kolo a jen tak si brouzdat po malebném okolí a sledovat farmáře, kteří jsou zde ve svém živlu. Nedaleko Mai Chau je i několik zapadlých vesniček, ve kterých žijí odlišné kmeny. Co jsme vyzjistili, tak v této malé rurální oblasti se nachází určitě čtyři různá etnika. Rozhodně bylo dobře, že jsme podnikli jednodenní tůrku vedoucí do hor přes vesničku Na Meo a zpátky podél políček. Naše paní domácí zaslechla, že bychom chtěli někam jít a dohodila nám za pár babek nějakého známého. Jmenoval se Tom a byl to sympaťák. Všechny naše všetečné otázky ohledně místního farmaření a také kultury nám zodpověděl. A ještě nám dal ochutnat čerstvého tamarindu po cestě. Brrr, sice jsme našli šťovíku konkurenci, ale aspoň jsme do sebe dostali hodně vitamínů. 😉 A večer jsme se čirou náhodou nachomýtli k tradičnímu tanečnímu představení místního mládežnického spolku. Byli jsme holt ve správný čas na správném místě. 😊

 

Sukně – nejen zemědělná, ale též rukodělná výroba zdejších žen je pozoruhodná

Tato stavba nás zaujala v jedné zapadlé vísce – jedná se o veřejné sprchy, kdy místní využívají svedenou vodu z hor – vlevo páni, vpravo dámy, uprostřed prádlo 🙂


Nevíme, jak to tu vypadá v plné sezóně, ale v polovině února se oblast tváří venkovsky ospale a sympaticky. Některá políčka překypují zeleninou, políčka s rýží se teprve připravují na první sázení. Okolí nemusí působit nejbarevněji, o to však více autenticky a klidněji. Prostě vietnamský venkov se vším všudy.

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.