Za současným rurálním životem do Chamboku

with Žádné komentáře

Chambok je zapadlá eko-turistická vesnička cca 2 hodiny jízdy od Phnompenhu. Dostali jsme na ni tip od jedné kamarádky Debbie, která zde strávila asi půl roku dobrovolničením v rámci svého vysokoškolského projektu a která se zde vdala za svého dlouhodobého partnera. Rozhodně ve zdejší komunitě zanechala velkou stopu. Od začátku našeho pobytu v Chamboku jsme byli populární, byli jsme prostě „Anna´s friends“. 😊

 

Chambokská vesnice čítá zhruba dva tisíce obyvatel a rozprostírá se podél jedné „hlavní“ silnice (je to spíš prašná cesta, která, když zaprší, se změní v jedno velké bahniště). Celý chambokský projekt vznikl v roce 2002. My eko-turistiku vnímáme jako turismus založený na principech vesnické komunity a udržitelného soběstačného rozvoje s důrazem na zachování původního rázu životního prostředí. To znamená, že přijedete do nějaké vesničky, bydlíte u domorodců v chatrči, přes den máte různé aktivity v přírodě, nebo sledujete, jak místní pracují na poli, zpracovávají materiály, nebo vyrábí produkty denní spotřeby, aby se uživili, čemuž můžete pouze přihlížet anebo být toho součástí. Výtěžek z turismu pak jde do rozpočtu a na rozvoj celé komunity. Jedná se o vesměs individuální turistiku, s masovým turismem projekt ztrácí smysl, protože přestává být udržitelným. Alespoň takové jsou naše ideální představy o eko-turistické vesnici. Samozřejmě, že realita pak může být jiná, ale Chambok na nás na první dojem zapůsobil. 😊

 

Kim byla tou nejlepší hostitelkou 🙂

S Chamem v základním táboře Chamboku


Již příjezdový den naznačoval, že se nebude jednat o procházku růžovým sadem za krásného slunného dne. Počasí se rozhodlo, že nás vyzkouší několika průtržemi mračen během našeho krátkého pobytu. Po příjezdu jsme se ubytovali v jednom z homestayů ve vesnici, jak jinak než u kamarádky Anny Kim. Přivítaly nás venkovské standardy v podobě dřevěné chaloupky na kůlech, matrací na zemi a kousek od domu díra v zemi společně s kyblíkovou sprchou. Kim byla výtečnou hostitelkou. Jelikož jsme byli Anninými přáteli, byli jsme tak i přáteli Kim. 😊

 

Po celou dobu našeho pobytu nás doprovázel náš průvodce Cham, asi 40tiletý místní týpek, který zde vyrůstal. Bohužel mu ani nebylo dopřáno základní vzdělání, když byl malý. Cham a celá vesnice během Pol Potovi krutovlády byli nuceni v roce 1978 utéct do džungle, kde několik měsíců přebývali jen v základních přístřešcích a živili se, čím se dalo. Někteří lidé z vesnice se dneška samozřejmě nedožili. O některých Cham ví, že byli součástí Pol Potova režimu a přesto dodnes žijí v komunitě a bylo jim odpuštěno. Dvakrát za svůj život se Cham musel dokonce léčit z malárie. Všechna tato příkoří ale bere docela s nadhledem. Teprve teď si dodělává základní školu. Angličtinu se v podstatě naučil jen od turistů, anebo při studiu v klášteře metodou „co den, to jedno nové slovíčko“. A to byl jen jeden v uvozovkách smutný příběh jednoho člověka, který zažil khmerské povstání a období kambodžského temna. Celý příběh pak vygradoval, když jsme se s Chamem vraceli na kolech zpátky do vesnice a on nás požádal, jestli bychom na něj nemohli pět minut počkat, že si potřebuje něco rychle zařídit v místní škole. Celý šťastný a hrdý se k nám pak vrátil třímajíc diplom o splnění části základního vzdělání, které si „teprve“ dodělává. Jeho příběh se pak stal natolik poetickým, že i nejzatvrzelejší necita by někde v koutku uronil slzu.

 

Upřímně řečeno, dětské vánoční bedísky jsou na draka, navzdory tomu nám děvčata předvedla – a poměrně s grácií – místní lidové tance 🙂

Honza „kadí“ rýžové nudle (alias Honza sedící na kládě, která stlačuje rýžovou hmotu v hmoždíři, že kterého se přes cedník vytlačují nudle do horké vody – poté, co nabydou, je lze směle servírovat)


Dost bylo smutné historie, takže zpátky k našim aktivitám, které jsme během těch dvou dnů stihli. Naučili jsme se vyrábět z místního bambusu a rákosu náramky a každý, co si zplichtil, to si mohl nechat. Kuba díky své pomalé preciznosti možná skládá náramek ještě teď. 😉 Dále jsme si udělali tůrku k pěkným vodopádům Kirirom, kde se za pěkného počasí dá plavat. My takové štěstí neměli samozřejmě. 😊 Voda z těchto vodopádů je jedním z hlavních zdrojů užitkové vody ve vesnici společně s dešťovou vodou, která se dříve bez převaření pila, nyní už ji pro jistotu místní převařují. Zároveň jsme se svezli na jednom z místních dopravních prostředků, na povozu taženým voli. Viděli jsme také, jak se vyrábí rýžové nudle. Každý večer vyrábí novou várku (jen z rýžové mouky a vody), kterou druhý den prodávají ostatním vesničanům a co neprodají během následujícího dne, dají domácí zvěři. Navštívili jsme také farmáře, který se na stará kolena naučil od odborníků efektivně pěstovat okurky a vodní špenát (alias morning glory). Je mu asi 60 let a celou zemědělnou práci dělá sám, jelikož celá jeho rodina se přestěhovala do Phnom Penhu. Za sklizenou úrodu z políčka o velikosti zhruba 10 x 25 m dostane z našeho pohledu smutných 300 dolarů…

 

Vesnici jsme si projeli na kole a díky vytrvalým dešťům a místní červenozemi moje bílá bunda změnila barvu. 😊 Navštívili jsme též místní chrám, kde nám Cham poreferoval o jednotlivých obrázcích z Budhova života. Staví zde i nový chrám, ale jelikož finance na jeho výstavbu jdou jen z příspěvků místních obyvatel, vypadá to, že ho nedostaví dříve jak za 10 let. Večer jsme zhlédli působivé taneční představení lokálního dívčího souboru a také se naučili kuchtit místní specialitu, respektive lepkavou rýži vařenou v bambusu s kokosovým mlékem a sójovými boby a musím říct, že opravdu chutnala dobře. Sice si na ní musíte počkat asi 2 hodiny, než se uvaří na ohni, ale rozhodně to stojí za to. 😊 Tím ale kulinářské hody neskončily. Vždy jsme byli nezměrně a dosyta pohoštěni místními jídly. Jako každá venkovská kuchyně je i ta místní velice jednoduchá. Pracuje výhradně se zeleninou (špenát, dýně, tamarind apod.) a rýží/nudlemi, které se zde vypěstují anebo koupí na místním trhu (pro představu, místní trh je asi dvacet kilometrů od vesnice). Ale upřímně, v jednoduchosti je síla, a proto nám místní kuchyně velice zachutnala.

 

Kuba s Debbie ládují rýži do bambusu
Záhonek s „morning glory“

Vodopád Kirirom


Místní obyvatelé jsou buddhisté, ale stále si uchovávají prastaré zvyky a mýty. Stejně tak významnou roli ve zdejší komunitě hrají věštci, ke kterým si místní chodí pro rady. Naštěstí se již upustilo od toho, aby nemocní hledali útěchu v radách těchto tzv. šamanů, na druhou stranu základní lékařská péče ve vesnici je zcela minimální. Nejbližší opravdová nemocnice je asi v Phnom Penhu.

 

Návštěva Chamboku byla to pro nás jednou z nejzajímavějších zkušeností v Kambodži. Z místa srší autenticita a přátelské úsměvy domorodců vás naladí na jejich jednoduchý styl života. Je sice náročný, ale připadalo nám, že spokojený. Pro nás měšťáky možná až nepředstavitelný. Co je z našeho pohledu možná největší zážitek, jsou příběhy místních lidí. Samozřejmě, ne všichni mluví krásně anglicky a občas je potřeba důvtipu z obou stran, ale snaží se, seč jim znalosti dovolí. A když se vám podaří z někoho takové příběhy života dostat – nejen z osobního života na vesnici, ale také prožitky z dob khmerské války a děsivé minulosti – uvědomíte si, že život pro některé z nás není jen procházka růžovou zahradou.

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.