Po Bajawě nás čekal dlouhý přejezd (cca 175 km) do vesničky Moni, poblíž které se nachází turisty oblíbený národní park Kelimutu. Po cestě jsme se zastavili na pláži poseté azurově modrými oblázky (Blue Stone Beach). Nutno podotknout, že oblázků na pláži již tolik není, protože je místňáci sbírají, třídí a posléze prodávají.

 

Většina lidí chodí na sopku Kelimutu brzy ráno, aby spatřili východ slunce. Proč, to nevíme. Možná protože to doporučují v Lonely Planet. My jsme ale byli prozíraví, věda naší smůly na počasí a možná i trochu díky lenosti, vyrazili jsme až dopoledne. A dobře jsme udělali. Ráno bylo zatažené, ale postupně se počasí začalo vybírat, takže se nám naskytl krásný pohled na tři odlišně zbarvená kráterová jezera z vrcholu hory. Vstupné do národního parku stálo 150 000 IDR. V okolí Moni se rovněž nachází spousta vodopádů a horkých pramenů, které pouze čekají na objevení.

 

Z příjemně chladné horské vesničky Moni jsme zamířili dále na východ, tentokrát na horké jižní pobřeží do vesnice Paga. Jestli chcete opravdu uniknout stresu velkoměsta a projít si digitálním detoxem, je toto místo určené právě vám. Přivítají vás zde malé vzdušné pokojíky hned u pláže se spoustou malých zvířátek (komáři, gekoni, kudlanky, létající ještěrky aj.), čistá a liduprázdná pláž, velký příboj dunící celý den a celou noc, všudypřítomné výpadky elektřiny a vody, wifi sem stále nedorazila a restauraci byste zde jen horko těžko hledali (je zde de facto jedna, jmenuje se Laryss, a naservírují vám zde extra výtečné ryby, teda za podmínky, že nějakou ten den ulovili). Několik kilometrů směrem na západ od Pagi se nachází krásná pláž Koka.

 

Z Pagy jsme pokračovali dále jak jinak než na východ. Dojeli jsme zhruba 30 km za Maumere a ubytovali jsme se na tři noci na severním pobřeží v sympatickém bungalovu (Sunset Cottages). První den jsme vylezli na nedalekou sopku Egon, odkud se nám klasicky nenaskytl krásný pohled do krajiny, protože jsme měli zamračeno. Tak jsme se pokochali alespoň kráterem, ze kterého tryskaly dýmy sirných výparů a vrátili se zpátky. Výšlap byl zničující a trval několik hodin, ale jinak to stálo za to. Druhý den jsme se pouze regenerovali a šnorchlovali u přilehlé pláže, kde nás příjemně překvapilo zdraví místních korálů a Jíťu zaskočil párek podvodních nestvůr (nejspíš haďák beaked sea snake a mořská okurka lion’s paw sea cucumber).

 

Následujících několik dní jsme strávili pouze na cestě, protože jsme se museli vrátit zpátky na západ do Labuan Bajo, což znamenalo projet opět Maumere, Ende, Moni, Bajawu a Ruteng (cca 540 km). Celý ostrov je de facto od západu k východu protnutý jedinou hlavní silnicí, která je ovšem na indonéské poměry ve velice dobrém stavu. Existuje samozřejmě varianta, že si půjčíte motorku třeba v Labuan Bajo, kterou pak vrátíte v Maumere a následně přeletíte zpátky do Labuan Bajo či jinam, ale tu jsme zavrhli, jelikož jsme měli dostatek času a taky proto, že byla podstatně dražší. Samozřejmě většina turistů se pohybuje po ostrově na větší dálku sdílenými minibusy a auty, pouze několik málo nadšenců volí místní dopravu a na motorce jsme potkali jen dva opravdové blázny (teda při pohledu do zpětného zrcátka :-D).

 

Flores je krásný ostrov, ale než o zajímavých místech a super atrakcích je o nádherné krajině a dechberoucích výhledech během cesty. Místní krajině rozhodně dominují všudypřítomné a krásné sopky. Turistická infrastruktura je zde méně vyvinutá. Sice sem jezdí čím dál více turistů, čili poptávka by byla, ale třeba nabídka ubytování je menší, proto nám přišlo, že ceny jsou o fous vyšší, než je v Indonésii obvyklé. A místní lidé jsou zde milí a přátelští, místy nám připadalo, že prvně mluví s bílým člověkem a chtějí se o něm něco nadšeně dozvědět. Jindy a hlavně v Rutengu na nás zase koukali opravdu nepříjemně – asi viděli bílého ducha. Ale i to k Floresu patří. 😊