Veřejná doprava v Indonésii pouze pro otrlé

with Žádné komentáře

Mezi naše vytyčené destinace se dostala Danau Toba. A pro přesun k tomuto jezeru jsme se odvážně rozhodli využít místní autobusovou dopravu, protože jsme chtěli zažít, jak cestují domorodci. Bohužel neexistuje přímé spojení veřejnou dopravou, pakliže nechcete využít sdílené turistické taxi, a tak jsme museli absolvovat několik přestupů. Napřed jsme jeli z Bukit Lawang zpátky do hlavního města Sumatry (3,5 hod./30000 IRD za osobu) – evidentně všechny cesty vedou do Medanu. Z Medanu jsme z nádraží Pinang Baris – spíš než autobusové nádraží to připomínalo změť aut a autobusů uprostřed jakési křižovatky – chytli bus do Berastagi (2 hod./20000 IDR). Jelikož jsme nechtěli tlačit na pilu, tak jsme v Brastagi přenocovali. O městě bohužel nelze moc říci, neboť jsme zde dlouho nepobyli, ale působilo na nás dosti hekticky a nedýchatelně.

 

TaxiBus
Kolona taxíků Angkot v Berastagi


Druhý den jsme chytli taxík do nedalekého Kabanjahe (0,5 hod./5000 IDR). Z Kabanhaje následoval autobus do Pematangsiantar (3,5 hod./25000 IDR). Jméno města jsme se nenaučili ani za boha vyslovit, proto jsme je museli místním ukazovat z mobilu. Nicméně, jak jsme posléze zjistili, ani místní celý název města nevyslovují. Ne že by to neuměli, říkají mu zkráceně [Sjantar]. Odtud jsme nasedli na taxík/bus do Parapatu (1 hod./20000 IDR), kde jsme se pro změnu nalodili na ferry (0,5 hod./15000 IDR), která nás konečně dovezla na námi vytoužené místo – na ostrůvek Pulau Samosir uprostřed Danau Toba, největšího jezera na Sumatře.

 

Bus
„Poloprázdný „autobus


A jaké byly naše dojmy z dvoudenního cestování veřejnou dopravou? Dejme tomu, že silné! Jedná se o neklimatizované minibusy o 15 – 20 místech k sezení. Veřtě tomu nebo ne, ale celková kapacita míst se během jízdy razantně mění. V jednu chvíli jede poloprázdný autobus, po chvíli se v něm tísní třeba o pět až deset lidí víc než je jeho únosnost. Jízda se tak stává dosti intimní záležitostí, což ovšem nebrání tomu se seznámit a vřele si pokecat s místňáky. 😀

 

Ferry
Ferry Parapat – Pulau Samosir


Jestli máte tedy pro strach uděláno a máte čas – jsou to poměrně krátké vzdálenosti, ale díky kvalitě silnic jedete opravdu dlouho – se opravdu rozhodnete využít lokální dopravu, nesmíte trpět v prvé řadě klaustrofobií. Nesmí se vám dělat v autobusech špatně, protože díky kvalitě místních silnic každou chvílí nadskakujete ze sedačky, div si neurazíte hlavu o nízký strop. Zároveň vám doporučíme vzít si s sebou roušku nebo šátek, neboť okénka jsou kvůli přísunu té trochy kyslíku neustále otevřena a cesty jsou velice prašné. Dále, pozor, pozor, hlášení: „Celý tento transfer je kuřácký, můžete si zapálit po celou cestu s námi.“ A pakliže vás již unavuje hluk místní dopravy anebo ukrutně hlasitá diskotéka (autobusy jsou vybaveny solidní repro-soustavou a snaží se přebít okolní hluk), vezmětě si silně přilnavá sluchátka. 

 

Rozhodně ale nechceme místní dopravu hanit, ba naopak. A my jsme rádi, že jsme toto okusili. Rozhodně to místy byla sranda. Mezi jednoznačnou výhodu místní veřejné autobusové dopravy patří nízká cena. Pro porovnání, cesta z Bukit Lawang do Parapatu nás stála 100000 IDR na osobu (175 Kč), cesta z Medanu do Bukit Lawang turistickým busem/taxíkem stála 120000 IDR a počítáme, že cesta přímo z Bukit Lawang do Parapatu by se vyšplhala s klidem na 250000 IDR na osobu, tzn. že jsme výrazně ušetřili peníze, nikoliv však čas. Rovněž se nám podařilo vypozorovat jednoduché pravidlo pro vypočítání ceny, jestliže jí dopředu nevíte. Za cca 1 hodinu kodrcání místním autobusem zaplatíte zhruba 10000 IDR.

 

A ještě abychom doplnili jeden zážitek, zmíníme naši nejdelší cestu autobusem. Jízda od jezera Toba z Parapatu do Bukittinggi nám zabrala zhruba 16 hodin. A nutno dodat, že to byla opravdu jízda, jelo se přes noc a po silnicích občas připomínající naši polňačku. Během této dlouhé doby jsme přímo umrzli (týpci sedící uvnitř busu v bundách s kapucou mluví za vše, Honza měl jen kraťasy a dlouhý rukáv), protože klimatizace jela naplno a navíc jsme si za ní slušně připlatili. Rozmrzali jsme ještě den poté. Díky ramadánu jsme rovněž často stavěli na jídlo, poněvadž jsme jeli v čase mezi soumrakem a úsvitem. Ještě nás překvapilo, jak moc si zde váží řidičů autobusů, neboť mohou kouřit během řízení a aby neusnuli, tak mají muziku puštěnou na plné pecky, čili nejde moc spát během noci. Nicméně, každý pak upadne do komatu. Avšak, zdárně jsme dorazili do cílové destinace a to je to hlavní. Jsme prostě drsní.

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.