Severní Sulawesi – Manado a okolí

with Žádné komentáře

Po Lomboku jsme se přesunuli do Manada, hlavního města severních Sulawesi. Hodně cestovatelů nám tuto oblast doporučovalo a i strejda Google naznačoval, že to je ještě ne tolik objevená a turisty nezdecimovaná oblast.

 

V pozadí záliv, Manado a okolí

Luxusní manadská vila a měsíc se siluetou Mt. Klabat


První, co nás překvapilo při prvním seznámení se s Manadem, byla jeho relativní čistota! Z Indonésie je člověk zvyklý na odpadky na každém rohu, ale tady jako by tušili, že existuje slovo recyklace. Košů je tu sice stále pomálu, ale odpadky téměř nikde. Obecně nás Manado dosti překvapilo, čekali jsme město v klasickém indonéském stylu, čili všude motorky, ojeky, bordel, zácpy, časté chudinské čtvrti apod. Tady to ale spíše připomíná některá města v Malajsii – poměrně čistá, hodně zelená a všude auta namísto motorek. Na druhou stranu zácpa je tu ale všudypřítomná.

 

Severní Sulawesi jsou pokryty převážně (většinou aktivními) sopkami a džunglemi. Asi bylo hodně těžké najít místo na letiště😊. Na zemětřesení, erupce a evakuace s nimi spojené jsou místňáci zvyklí (jejich reakce: „no jo, už zase“😊). Zajímalo by mě, jak si na toto dá zvyknout. Každopádně má to i své výhody. Krajina okolo Manada je nádherná a půda velice úrodná. Téměř na každé straně se tyčí až do 2 tisíc metrů nad mořem nějaká sopka kolem dokola pokrytá džunglí.

 

Další specifikem severních Sulawesi je fakt, že majoritu zde tvoří křesťané etnika Minahasa (převážně protestanti). Tudíž místo mešity na každém rohu jsou zde kostely na každém rohu, a některé opravdu majestátní! Často narazíte na skupinku lidí shluknutou u někoho doma (respektive před domem), jak sedí a společně se modlí a zpívají všechny druhy křesťanských písní. A věřte, že zpívat tedy umějí! Do kostela chodí samozřejmě také, ale nejspíše jen na slavnostnější události. Spory mezi křesťany a muslimy zde prý moc nejsou, lidé se zde naučili žít v tzv. symbióze.

 

Celé severní Sulawesi jsou také oblíbené díky svým plážím a bohatému podmořskému životu. Za potápěním a šnorchlováním se turisté nejčastěji vydávají na okolní ostrovy jako Bunaken, Siladen, Lembeh, Bangka, nebo Togean, ale v podstatě to ani není nutné. I na plážích na pevnině uvidíte nádherný podmořský svět, který doplňují krásné a většinou téměř prázdné pláže (a často i bez odpadků, zejména na východním pobřeží).

 

Jako téměř v každé části Indonésie, i zde jsou neuvěřitelně milí lidé! Ačkoliv s angličtinou ne vždy pochodíte, stačí pár slovíček v indonéštině a hned místním vykouzlíte úsměv na tváři. Velký zážitek byl, když jsme se vypravili na oblíbenou pláž, kterou nám doporučila naše paní domácí z Manado View Homestay (doporučujeme). Celá pláž Mangatasik, ležící nedaleko jižně od Manada, byla okupována jen místními a jakmile nás uviděli, stali jsme se celebritami. V podstatě se kolem nás seplavalo asi 30 lidí a začali se s námi fotit. Dorozumívání probíhalo převážně v kombinaci angličtiny, indonéštiny, češtiny, rukou a nohou. Každopádně to byl pro nás opravdový zážitek a taky sranda!

 

Asi bude decentně pršet – a lilo jak z konve

Bílí turisté jako aktrakce na pláži Mangatasik


Další specifický faktor (a nelze říct zda pozitivní nebo negativní) je, že zde není téměř vůbec vyvinutá turistická infrastruktura a vybavení pro baťůžkáře. Ubytování tu seženeš, ale dopravovat se někam je docela výzva. Většinou zde počítají s tím, že když už sem přijedeš, tak si najmeš místní cestovní agenturu a oni ti vše naplánují a převezou místními minibusy, případně drahými fastboaty. Což není úplně akceptovatelné pro nás, baťůžkáře. Místní autobusy zde sice fungují, ale čekat, až se naplní 20 míst v autobuse může zabrat opravdu hooooodně času. Nebo například public ferry na ostrov Bunaken jede pouze jednou denně a to ve 2 odpoledne (v 8 ráno zpět), což je trošku nelogické, pokud chcete na ostrově strávit například jeden celý den bez nutnosti přenocování.

 

Řada meziměstkých autobusů (Tomohon) – pravidlo číslo 1 zní „nevyjíždět, dokud není kapacita autobusu přeplněna“

Vnitřek modré maršrutky (alias mikroletu či sdíleného taxi) – pozor na tyto modré dodávky, občas jezdí spíše jak modří piráti ignorující provoz


V Indonésii je člověk zvyklý si půjčit motorku. Zde je to ale téměř nemožné. Pokud nevíte coby a chcete cestovat, otevřete si zde půjčovnu motorek (budete zanedlouho milionáři!). Celkem tu jsou totiž asi 2 půjčovny, jedna u letiště, ale pekelně drahá (např. na Lomboku jsme si půjčovali motorku za 50 000 IDR/den, zde chtějí 150 000 IDR/ den plus další poplatky, pokud vyjedete z Manada) a druhá u centra, která je ale věčně bez motorek. Nám se nakonec podařilo půjčit motorky „u někoho v garáži“ v Tomohonu. Jestli to byla opravna, nebo myčka, nebo cokoliv dalšího, o tom lze jen spekulovat. Zaplatili jsme 125 000 IDR/den, nechtěli po nás vůbec nic. Prostě nám půjčili jejich vlastní motorky. Kvalita teda nic moc (jednu jsme dvakrát opravovali, jelikož se jí seklo zadní kolo a druhá byla nejspíše kradená, jelikož měla dvě různé SPZky). Vše ale nakonec proběhlo v pohodě!

 

Zatím jsme toho nestihli prozkoumat tolik, kolik bychom chtěli, ale každopádně prozatím severní Sulawesi a konkrétně oblast Manada a okolí na nás působí velice příjemným a svěžím dojmem. Pěkná krajina, o bělocha tu prakticky nezakopnete, sehnat motorku je výzva. Tak se nám to líbí. A příště budeme pokračovat do nedalekého Tomohonu, včetně jeho okolí a také prozkoumáme východní pobřeží severního cípu Sulawesi.

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.