Při našich cestách po Bolaven Plateau jsme narazili na místo 15 km od vesničky Tad Lo, které obývá kmen Katu. Nebýt našeho Francouzce z Fandee guesthouse (viz dřívější článek), tak bychom toto místo rozhodně minuli. A to by byla škoda. Přesný název místa ani neznáme a z hlavní silnice je sotva vidět jedna malinkatá cedulka s nápisem „Captain Hook“. Známe ale přesnou polohu 15.505689, 106.342234. 😉 Najdete tu velice skromný bambusový guesthouse a kavárničku, a celé to tu vede jak jinak než Mr. Hook.

Ten nás poté vzal na malou exkurzi po jeho políčkách a vesničce. Seznámili jsme se se spoustou nových rostlin a zejména jejich praktickým využitím a léčivými účinky. Upřímně řečeno, poznali bychom asi jen maniok (kasavu) a šalvěj. 😊 Moderní medicína sem doposud nedorazila, vše se řeší přírodními produkty anebo u místního šamana. Co nás ale doslova pobavilo jak malá děcka, bylo, když nám Mr. Hook ukázal, jak se z jednoho místního stromu, respektive z jeho mízy, dají foukat mýdlové bubliny. A také nás vyděsilo, když nám předvedl, jakou palebnou sílu mají pro nás obyčejná stébla vysoké trávy. Jizvu z dětství od takovéhoto projektilu má Mr. Hook dodnes. Dostřel to má opravdu solidní, čili nějaký malý savec nebo pták by se tím dal určitě skolit. V neposlední řadě nám náš bodrý průvodce vyjevil svůj životní příběh a dal vhled do zvyků zdejšího kmene Katu.

Život ve zdejší vesničce plyne pomalu. Dalo by se říct, že je odříznuta od zbytku světa. Zdejší obyvatelé (cca 800) se živí výhradně farmařením – hlavně rýže, káva, maniok. To, co vypěstují, sami spotřebují a ani své přebytky neprodávají na trhu. Elektřina sem byla zavedena nedávno. Nikdo nemá občanský průkaz a žádné oficiální dokumenty o narození, svatbách, nebo pohřbech neexistují. Základní školní docházka je pouze pár let. Přestěhování se z vesnice pryč, třeba do města, je zde tabu. To vše dělá vesničku dokonale izolovanou a místní tradice tak přetrvaly dodnes. A místní obyvatelé si proto stále uchovávají prastaré zvyky a pověry společně s vírou v předky a duchy, jež posléze oslavují/vymýtají při ceremoniálech a obětních rituálech.

Vezměme zdejší zvyky ale hezky od začátku. Již samotný porod dítěte je unikátní, protože ženy nesmí rodit přímo ve vesnici, nýbrž v nedalekém lese. Jinak by totiž seslaly na vesnici prokletí. Pakliže porod proběhne v pořádku, žena se vrátí do vesnice. V opačném případě je pohřbena na speciálním hřbitově ve vzpřímené poloze jako rostlina, aby její tělo nohama splynulo se zemí, oprostilo se od zlých duchů a její duše pak mohla nakonec docílit klidu na Měsíci. Po narození dítěte následuje výběr jeho jména. Ženě se musí do několika dnů po návratu do vesnice zdát sen, v němž se vyjeví, že dané dítě je dobré a poté při následujícím úplňku je dítě slavnostně pojmenováno. Jestliže sen není vyjeven, je potřeba snít dále, takže pojmenování dítěte může trvat i několik úplňků. Nikdo z vesničanů ale přesně neví, kterého dne se narodil, poněvadž místní nepoužívají standardní kalendář. Mají svůj vlastní, jenž má osm období, která jsou pojmenovaná podle druhu sklizně, tzn. období rýže, manga, kávy apod.

Všechny děti jsou předem svými rodiči zasnoubeny, někdy již od věku osmi let a muži mohou mít více manželek. To znamená, že první manželku si muž nevybírá, ale ostatní si poté může zvolit sám. Jediné, co musí udělat, je, zaplatit rodině nevěsty mnoho buvolů, slepic, prasat atd. Námluvy při výběru další manželky ovšem probíhají nenápadně. Nápadník nesmí do domu své nastávající a její rodiče ho nesmí spatřit. Proto nápadník pod rouškou tmy zafouká na jakýsi růžový list a tím dá znamení své nastávající. Dříve tyto praktiky byly snáze proveditelné, s příchodem elektřiny a osvětlení každého domu se ovšem námluvy trochu zkomplikovaly. Jelikož by rodiče onoho nešťastníka lehce odhalili, tak se posílá dohazovač nebo kamarád se vzkazem. 😊 Manželky občas mohou být věnovány otci či bratrovi. Manžel se všemi svými manželkami pak žije pod jednou střechou společně se zbytkem příbuzných a jejich rodinami. Takže ve finále jeden dřevěný baráček může/musí pojmout i několik desítek lidí. Rekordem je dům, kde údajně žije necelých sedmdesát lidí pod jednou střechou!

Po narození, svatbě a šťastném životě přichází smrt. Vesnice má dokonce několik hřbitovů, které jsou de facto určeny typem smrti. Nejhůře ale na tom jsou rodiny, jejichž člen přišel na onen svět díky nehodě. To je pro vesnici zlé znamení, které by na ni mohlo přenést další neštěstí. A tak jsou všichni pozůstalí z rodiny nuceni se vysídlit na pět let do ústraní do džungle, aby zlý duch oné tragédie vymizel. Teprve poté se mohou vrátit zpátky do vesnice.

To, že do kmene Katu doposud buddhismus nepronikl, je zcela evidentní. Animistické tradice vládnou zdejší komunitě. Hodné duchy si místní naklání prostřednictvím rituálů, při kterých jsou obětována a následně snědena zvířata kromě psů, ti se nejedí. Uprostřed vesnice je místo na rokování, ale existují i speciální oltáře v lesích, kam mají přístup pouze muži. Ženy ovšem mohou vzít list z jedné rostliny a vloží/vysloví do něj své tužby či modlitby, které poté muž vezme s sebou na ono posvátné místo. Mezi běžné rituály také patří tzv. psí rituál. Jde v podstatě o přenesení smůly a všech zlých duchů z člověka na psa. A to se děje tak, že do psího štěněte se kope tak dlouho, dokud nakonec nezemře…

Příslušníci kmene Katu díky své izolovanosti a téměř žádnému školství nevědí téměř nic o okolním světě. Za pár let školní docházky se naučí pouze trochu číst a psát. Ač se to zdá jako nejvíc prehistorické sci-fi, místní si stále myslí, že Země je placatá a že Slunce obíhá okolo Země. Nevěří ani, že by někdo mohl přistát na Měsíci. A to je ani raději nezkoušejte přesvědčovat, že Země je modrá planeta, protože by vám stejně odvětili, že když vylezou na místní strom nebo kopec, tak vidí pouze zelenou a zeleň. Lidé Katu rovněž věří, že bílí turisté jsou bílí a bohatí, protože nepracují celý den na sluníčku na polích a že černoši jsou našimi otroky, protože jsou natolik černí, takže musí pracovat za nás.

V komunitě také platí striktní pravidla. Spousta věcí je tabu, třeba jako sex před svatbou, či odchod z vesnice. To, co v případě prohřešku následuje, je samozřejmě pokuta v podobě mnoha kusů dobytka a zároveň obecné zostuzení a společenská izolace. Mr. Hook to ve zdejší vesnici nemá jednoduché, což jsme z jeho slov vytušili záhy. Jeho příběh je poměrně pohnutý. Dostalo se mu vzdělání na buddhistické univerzitě, což samo o sobě muselo stát hodně odvahy, postavit se rodičům a komunitě a odejít z vesnice do velkého města. Rodiče mu mezitím vybrali nevěstu. Mr. Hook se ale odmítl vrátit do vesnice a přemluvil svého bratra, ať si ji vezme on. Další zprávou, kterou Mr. Hook obdržel od rodičů během studií, bylo, že jeho babička umírá a je potřeba se s ní rozloučit. To ovšem byla jen podlá záminka a při návratu do vesnice na něj čekal přichystaný obřad s novou nevěstou. Studia Mr. Hook už pak nedokončil. K té smůle ještě vyšlo najevo, že měl předtím vztah s jinou ženou. To z něj udělalo doslova místního vyvrhela, protože komunita uvěřila, že tímto svým návratem do vesnice s sebou přinesl zlo. Dodnes nesmí vstoupit do domu někoho jiného z vesnice. Ostatní obyvatelé s ním sotva promluví, natož jeho rodiče…

Suma sumárum, přehled o světě, sarkastická grimasa a historky Mr. Hooka nás prostě dostaly. A snad ještě víc nás dostaly jeho české fráze typu „ahoj“, „jak se máš“ anebo „díky“. Upřímně řečeno, my v laoštině dáváme pouze „dobrý den“ a „děkuji“. Celé nás to pak dovádí k závěru, že Mr. Hook jakožto místní vyvrhel, to tu má docela háku. 😊 Na druhou stranu, to, co jsme zde dozvěděli, může někomu připadat jako hodně ujetá pohádka. I my jsme často nevěřícně kroutili hlavou a snažili se to nějak vstřebat. Ať už je to pravda celá anebo pouze z části, byl to naprosto unikátní vhled do jedné téměř zapadlé animistické kultury. Nemusíme s místními zvyky souhlasit, nemusíme je ani chápat, ale měli bychom o kultuře kmene Katu vědět. 😊