Pohřební turistika v Tana Toraja

with Žádné komentáře

Pakliže vás daleké větry zavanou až na Sulawesi, byla by škoda nenavštívit místa, kde se odehrávají nejvíce bizarní pohřební rituály na planetě. Cca 350 km severně od hlavního města Makassar se nachází region, ve kterém smrt je pouhým začátkem dalšího putování. Připravte se na pompézní jízdu s nebožtíky. Vítejte v Tana Toraja!

 

Místní populace, Torajové, jsou etnikem čítající statisíce obyvatel a jsou hrdými nositeli unikátních pohřebních tradic. Jedná se de facto o vyznavače animismu Alok Todolo (úcta k předkům), kteří byli v dávných dobách pokřesťanštěni holandskými misionáři. Jejich kultura je unikátní nejen z hlediska úcty k zemřelým a díky jejich kultu smrti, ale také z hlediska architerktury – dřevěné domy na muřích nohách s typicky špičatou střechou ve tvaru lodě. (Zde se nabízí jistá analogie s křesťanskými Bataky, původně kanibalové, kteří žijí na Sumatře u jezera Toba a mají podobně stavěné domy, ale rozhodně ne stejné.)

 

Obrovský skanzen Ne’gadeng vznikl pouze pro jeden účel, a tím byl pohřeb jedné velevážené osoby, babičky našeho ubytovatele, která zemřela v roce 1994, ale její pohřeb se konal až v roce 2001, než rodina nastřádala peníze a postavila adekvátní místo – jako jedno z mála obřadišť bylo zachováno dodnes

Dřevěné sošky tau tau, které ze svých balkonů před vyvýšenými hroby shlíží dolů na běžné smrtelníky


My v Tana Toraja strávili několik dní, během kterých jsme objížděli pohřebiště, pohřby, bůvolí zápasy, ale také se kochali místní líbivou a kopcovitou krajinou. Základnu jsme měli nedaleko městečka Rantepao, přímo ve skanzenu Ne’gandeng utvořeném z klasických domků zvaných tongkonan. Vezměme to ale hezky od píky, abychom se v tom neztratili, protože pochopení zdejší pohřební kultury je docela komplexní záležitost, která může být těžká na vstřebání. O to více je však zajímavá.

 

Vše začíná jak jinak než úmrtím jedince. Namísto toho, aby byl ihned pohřben, anebo zpopelněn, je mrtvola balzamována, určitým způsobem mumifikována a zabalena do bavlněného sarkofágu. Zemřelý pak „odpočívá“ v tradičním domu pod jednou střechou společně s jeho rodinou, která se o něj stará jako by byl pouze nemocný. Dostává symbolicky najíst a turisté asi nejvíce baží po tom, když jej rodina vezme ven na procházku (toho jsme ale svědky nebyli, naštěstí). Tato prvotní fáze se nazývá Rambu Soloq a trvá různě dlouho, někdy dokonce mnoho let po úmrtí jedince.

 

Proč tak dlouho? Inu, protože je třeba nebožtíkovi vystrojit natolik pompézní pohřeb, aby se na něj mohlo ještě dlouho vzpomínat.

 

Buvolí zápasy konající se na počest zemřelého

Vynesení mumie ven z rodinného domu znamená v podstatě začátek velkých oslav


Druhou fází je tedy samotný pohřební ceremoniál, pro který je třeba vybudovat naprosto nové místo (zpravidla velký dvůr a okolo několik tongkonanů, které jsou vždy po pohřbu strhnuty a zničeny), pohostit všechny přítomné (může jít až o tisíce lidí) a samozřejmě vykonat několik rituálů (vždy zahrnuje obětování několika bůvolů). A to je docela finančně náročná záležitost. Proto se některé rodiny dokonce musí zadlužit, aby mohly pohřeb uskutečnit. (Mimo jiné, cena za jednoho standardního bůvola se pohybuje okolo 35 tisíc korun, speciální albínský ale může stát i přes jeden milion korun.) Velikost pohřbu se pak odvíjí od postavení zemřelého v rámci místní komunity a rovněž z jaké kasty pocházel. Často se rodiny bojí svatby, která by je finančně zruinovala, protože pohřeb je důležitější a šetří se na něj dlouhou dobu dopředu. Celý obřad trvá několik dní, my se zůčastnili dva dny jednoho v Sangkaropi.

 

Ceremoniál začíná vynesením nebožtíka z domu ven do připraveného tongkonanu. Nejbližší rodina pak sedí okolo sarkofágu a několik hodin truchlí, protože jakmile je nebožtík vynesen z domu, znamená to, že jeho tělo definitivně zemřelo. Jeho duše ale během celého ceremoniálu bdí nad vesnicí. Na počest zemřelého se posléze konají buvolí zápasy (tedong silaga) – taková zkouška síly. Rodina pak musí nutně bůvoly obětovat, aby se jejich duše připojily anebo zemřelému pomohly na cestě do země duší. Bůvoli jsou obětováni ve strikně daném pořadí, jejich rohy jsou finálně vystaveny na kůlu před tongkonanem a jejich maso je rozděleno mezi všechny rodiny přítomné na pohřbu, opět podle jejich postavení v komunitě. Někdy jsou součástí obětovacího rituálu i prasata, anebo jeleni.

 

Zástup hostů z jedné komunity přichází na pohřeb, po usazení je posléze obřadně přivítán zástupci rodiny zemřelého – v popředí možno vidět čuníky, jejichž osud se pomalu naplňuje

Aby atmosféra neumdlévala a hosté byli patřičně naladěni, je zapotřebí je příležitostně roztančit


Celý ceremoniál vyvrcholí tím, že je nebožtík uložen do rodinné hrobky vytesané ve skále. Pozice hrobky opět souvisí se statusem rodiny, zpravidla čím výše, tím vyšší status. Movitější rodiny též na balkon před hrobku vystavují dřevěné sošky zvané tau tau, které připodobňují zemřelého (slouží ale také jako tělo, do kterého se mrtvý může převtělit, pokud by s rozhodl vrátit zpět mezi živé). Tímto je ceremoniál ukončen a nebožtík tak řádně vstupuje na nebesa do země duší.

 

Člově by si řekl, že tímto putování ubohé mrtvoly končí. Opak je pravdou. S určitou pravidelností (rok až několik let, záleží na oblasti) se koná rituál Ma’Nene, který spočívá v tom, že rodina otevře nebožtíkův hrob, vyčistí ho zvenku i zevnitř, poté vyndá nebožtíka ven ze skaliska (ať už je pohřben 5, 10, nebo 50 let), očistí jeho ostatky, převlékne ho do nových šatů, případně ho vezme na procházku. Posléze jej vrátí do dřevěné rakve, nebo zabalí zpět do bavlněného sarkofágu. Někdy rodiny otevírají hrobky svých blízkých jen z úcty (bez toho, aby zemřelé přebalovaly), a to v případě, pokud se jedná o velice významnou osobu (hrdina, náčelník kmene apod). Je opravdu zajímavé, jak prostředí ve skále a dovednosti domorodců dokáží ostatky uchovat. My jsme též nahlédli do jedné hrobky ve skále, kdy bxlo vystaveno tělo jednoho hrdiny, který umřel před dvanácti lety. Řekněme, že jednou to stačilo! Zajímavé také je, jak se náboženství Alok Tolodo prolíná s křesťanstvím, neboť  v tento čas se rodiny chodí modlit za zemřelého do kostela a přestože se jedná o animistický kult smrti, všechny rakve, co jsme viděli v Loko’Mata, měly na sobě křesťanský kříž. Vyvrcholením týdenního rituálu Ma’Nane jsou zápasy, ve kterých zápasníci proti sobě bojují pouze pomocí nohou. A samozřejmě pak následuje obětování bůvolů.

 

Zemřelý byl převlečen, zabalen zpět do bavlněného sarkofágu a nyní jej čeká cesta zpět do hrobky ve skále

Některé rodiny povolí zájemcům vstoupit do své hrobky, kde je možné se setkat tváří v tvář s jejich předky


Přestože se jedná asi o nějvětší oslavu života, nejhorší na tom je ten pach smrti – rituální místa zblácená krví a bolestné výkřiky zvířat ve smrtelné agonii. A ještě větší výzva je, potom co vám u nohou padne mrtvé prase (místní ho špatně podřízli a prase jim uteklo), vám coby hostu naservírují vepřový spíz. Drsné. Po čase člověku tato pohřební tematika doslova leze krkem.

 

Další kuriozitou jsou tzv. dětské hroby. My navštívili jeden v Kambiře. Děti jsou zabaleny a pohřbeny do vydlabané dutiny rostoucího stromu. Jak strom roste a uzdravuje se, tak dítě a jeho duše se stává součástí tohoto stromu. Mohou zde být pochovány pouze děti, kterým před smrtí nenarostly zuby. Palmová dvířka od jednotlivých dětských hrobečků ve stromě jsou pak orientována směrem k rodinnému domu. Opět platí, čím výše ve stromě je dítě pohřbeno, tím vyšší je status jeho rodiny. 

 

Detail dětského hrobu v Kambiře
Buvolí rohy vystavené před tongkonanem

Zámožná hrobka – dole buvol symbolicky nesoucí zemřelého do země duší, nahoře tau tau podobizma zemřelého


Dost ale mrtvol. Jako odpočinek od nich může posloužit skanzen tradičních domků v Ke’te‘ Kesu‘. Tradiční domky lze rozdělit do tří typů. Jedny slouží normálně k obývání, v druhých se uchovávají zemřelí, v posledních se skladuje rýže. Sympatická je i skála s mnoha tautau soškami ve vesnici Lemo. Místní kopečkovitá krajina rovněž stojí za povšimnutí. Třeba v okolí vrcholu Buntu Bone (po silnici dále za Loko’Mata) nás ohromily kvanta krásných rýžových políček. Opravdu bylo na co koukat. Příjemná změna po všech těch mrtvolách.

 

Terasovitá políčka co oko dohlédne – nejen zdejší kultura, ale také krajina má co nabídnout


A co stránka etická? Mnozí se rozhodně pozastaví nad pro nás nehumánním obětováním zvířat, jiní zase nad neetickým zacházením s mrtvolami. Na druhou stranu, jedná se o super unikátní pohled do historie. Místní obyvatelé se pevně drží svých tradic, dělají to, co dělali před mnoha a mnoha staletími. Hodnota zdejší kultury je rozhodně nezměrná. Samozřejmě je otázka, jestli tyto finančně nákladné pohřební ceremoniály jsou udržitelné i do budoucna? A taky je zásadní otázka, jakým způsobem turismus ovlivňuje místní tradice a obyvatele? Pomineme-li peníze, které zde cestovatelé utratí (smutné je, že to vlastně není pravda, peníze nejdou rodinám, ale vládě, která vybírá vstupné na obřady Ma’Nene), samotní turisté se občas chovají jako smečka hladových supů kroužících okolo rakví a snažící se za každou cenu vyfotit si mrtvolu. Skoro nenechají rodinu stát okolo vlastního sarkofágu. To, že některým doslova uniká smysl těchto rituálů, třeba dokládá jeden případ, co jsme zahlédli. Když se otevřelo víko od rakve, jediné co „toho špatného turistu“ napadne, je, udělat si selfie s mrvolou a postnout to na facebook. A co na to rodina zemřelého? Opravdu smutné…

 

Muž snášející dětský sarkofág – kam až je člověk ochoten zajít, aby ukořistil ten nejlepší snímek?


Tak si to pěkně shrňme. Viděli jsme asi nejkomplexnější a nejunikátnější pohřební rituály na planetě. A dost možná, že už nikdy nic takového neuvidíme. Ať si ale říká, kdo chce, co chce, duch Alok Todolo vládne místní kultuře, uctívání předků je pro místní obyvatele posvátná záležitost. Nechť to tak zůstane.

 

Perličky:

  • Náš pan domácí Alex nám vyprávěl příběh, že jeho předci kdysi dávno zabili jednoho holandského misionáře. Od té doby se jeho rodina tento hřích snaží odčinit a vždy na počest zavražděného misionáře obětuje několik bůvolů.
  • Na pohřeb, kterého jsme se také zúčastnili, se sjížděli lidé ze všech koutů Indonésie, přijeli dokonce jedni příbuzní z Papuy. Ti přivezli s sebou jako dar statného bůvola (přemýšlet, jak ho sem dopravili radši nebudu :D), který byl velmi zdatný v býčích zápasech.
  • Pro místní je pocta, pokud na pohřbu mohou pohostit i nezvané hosty a „bělochy“.
  • Ma’Nene se koná každý rok na přelomu srpna a září, ale každý rok v jiné oblasti.
  • Ve středních Sulawesi jsme stále známí jako „Českoslovenko“, málokdo zde tuší, že by to mohlo být jinak.  😀

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.