Objevování rozmanité zvířeny v Tangkoko NP

with Žádné komentáře

Nabaženi dosyta Manadem jsme vyrazili směrem na východní pobřeží, kam nás vábil zvuk vln omílajících líbezné písečné pláže a vřeštění mrňavých nártounů, kteří zde jsou vzácným endemitem v parku Tangkoko (nejrozšířejnější jsou však na Filipínách).

 

Cesta z Manada do vesnice Batu Putih (v překladu „bílý kámen“) byla dosti ošemetná. Pouhých šedesát kilometrů jsme jeli zhruba čtyři hodiny. Proč? Jak jsme psali v minulém článku, sehnání motorek je na Sulawesi docela výzva, ale ještě větší výzva je, se na nich někam dostat. Brzda na zadním kole rozdrtila jeho kuličkové ložisko a to nás přimělo dvakrát stavět v servisu. Mimo jiné, díky bohu že alespoň servis je v každé vesnici. Ponaučení tedy zní, jestliže si půjčujete motorku z nějaké garáže jako my, nechte si ji snad celou předem rozebrat, chcete-li se posléze vyhnout opravám, nebo prostě buďte motomechanik a rozumějte svému řemeslu. 😀

 

Batu Putih představuje jakési centrum turistiky na východním pobřeží severního cípu Sulawesi a vstupní bránu do národního parku Tangkoko. Údajně. A když jsme dorazili a sháněli ubytko přímo na místě, byli jsme lehce šokováni, protože téměř vše bylo plné. Údajně. Něco jsme si ale samozřejmě našli nakonec. Po vesnici i okolí jsme se pohybovali docela dost, ale turistů jsme moc neviděli. Divné? Posléze jsme zjistili, že jsme asi jediní běloši široko daleko, kteří jezdí na motorce, všichni ostatní sem jezdí výhradně taxíky, skočí si na pár hodin do džungle na nártouny a druhý den jedou zase zpátky do Manada. Proto jsme vlastně turisty ani moc neviděli.

 

Když už jsme u té džungle, taky jsme v ní byli. Absolvovali jsme pětihodinový exkurz do nitra národního parku (pohybovali jsme se ale spíše jen při jeho okraji). Najali jsme si průvodce – na ubytování jsme se dohodli na bezva slevě za čtyři lidi – a brzy ráno jsme vyrazili. Náš průvodce se jmenoval Frankee a nebyl to dlouhán, ale spíš Frankee sádelník, který by v džungli nasytil smečku dvaceti hladových tygrů a lenochoda by nedohonil ani za rok. Během prvních pěti minut pochodu parkem jsme zjistili, že Frankee není sprinter (ale spíše dálkař že) a když viděl, že na něj čekáme už poněkolikáté, tak nám raději řekl, ať následujeme ostatní skupiny, že prý máme stejný směr. Jindy se zase vymluvil, že jde napřed obhlédnout terén. Podezřívali jsme ho, že chce jít jen napřed, a tak jsme mu dali náskok. Samozřejmě jsme ho pak našli v sedící poloze na jedné z pohozených klád. No jo, stalo se, lowcost je holt lowcost. Měli jsme ale sáhnout po nějakém oficiálním průvodci, ten by alespoň sdílel nějaké informace a třeba i zájem o přírodu. Aspoň byla sranda no. 😊

 

Tangkoko NP (Dua Saudara)

Nártoun ukládající se ke spánku


Výlet do útrob národního parku ale stál za to, poněvadž jsme měli štěstí a viděli jsme spoustu netradičních zvířátek. Jinak vstup stojí 100 000 IDR na osobu a můžete se volně pohybovat po parku, jestliže chcete zvýšit pravděpodobnost, že něco uvidíte, musíte si připlatit za průvodce. Prvně jsme viděli roztomilého nártouna (tarsius), který není větší než lidská dlaň. Jsou to neuvěřitelně mrštná opičí stvoření s velkými kukadly (oči mají větší než mozek), která se obvykle schovávají v dutinách stromů a aktivní jsou pouze v noci. Což znamená, že s největší pravděpodobností je spatříte za tmy, protože přes den chrní. Akorát je docela výzva je za šera vyfotit. 😀 Věděli jste, že blesk z foťáku může v nártounovi vyvolat stres, díky kterému může umřít?

 

Zoborožec celebeský krmící své mládě

Na tůrce v pralese


Dále jsme viděli majestátního zoborožce (hornbill), který měl asi dva metry v rozpětí a my jej pozorovali při krmení jeho mláďat. Poté jsme z hodně uctivé dálky (asi na padesát metrů) v korunách stromů zahlédli kuskuse (medvěd). No rozhodně to byla nějaká hnědá tečka na obzoru. Rada zní, vezměte si s sebou na výlet dalekohled. A nemáte-li dalekohled, vezměte si aspoň průvodce, který dalekohled má. 😀 Dále jsme natrefili na tři sovičky, které se k sobě tetelily a měřily si nás ostražitě pohledem, neb se asi chtěli uložit ke spánku. No spíš na nás vejraly. 😀 A že je místí džungle na živočichy bohatá se nám potvrdilo, když jsme zahlédli zelenou létající ještěrku, která před námi naježila své oranžově zbarvené blány alias křídla a snažila se před námi uletět. A to nemluvím o velké tlupě černých opic (nejspíš makak chocholatý) a nespočtu druhů pavouků, kteří hráli nejen různými velikostmi, ale také všemi možnými i nemožnými barvami a vzhledem.

 

Chocholatý opičák

Vypouštění želviček zpět do moře na den nezávislosti (17.8.)


Pláže na východním pobřeží jsou rovněž krásné a téměř liduprázdné. Přímo u Batu Putih se nachází pěkná pláž s černým pískem. V podvečerních hodinách vás zde bude moře příjemně vcucávat a poté vás vlny omasírují o zdejší pláž. Kousek opodál směrem na jih se nachází (už v rámci národní parku Tangkoko) další černopísečná pláž, kde žije spousta barevných korálů, které chtějí být viděny skrze šnorchlování. Cca patnáct minut jízdy směrem na sever od Batu Putih se nachází pláž Canada. Ta je rozdělena na dvě části. Na větší, která je ale stále v podstatě malebná, kde je slušné koupání a šnorchlování. A na menší, kde je opuštěná plážička s jeskyní a na druhé straně fotogenický skalnatý mostek. Vstupné na pláže může být 10 000 IDR, jindy zase 5 000 IDR a někdy je to zadarmo. Záleží, jestli vás nějaký místňák zkasíruje anebo ne. Na pláž Pulisan, která je dost známá a nachází se ještě více dál na sever, jsme se nepodívali, ale možná také stojí za to.

 

Canada Beach

Podmořský svět


Celkově vzato, východní pobřeží nás příjemně překvapilo. Národní park Tangkoko je lehce přístupný a nabízí spoustu zajímavých zvířátek ke koukání. Pláže jsou malebné, poměrně čisté a téměř bez lidí a moře sem tam hraje zajímavými barvami a životem. Tak se tu hezky mějte, nártounci, a ať vás turisté moc nezlobí.

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.