Do Vientiane jsme dorazili časně ráno lehce rozespalí a vykodrcaní z nočního lehátkového autobusu z Pakse. Bus nás vyložil na severním terminálu, čili jsme stejně museli vzít tuk tuka do centra Vientiane, vzdáleného zhruba deset/patnáct kilometrů. Naše první dojmy z hlavního města Laosu se nesly v duchu ranní dopravní zácpy. 😊 Cesta do centra nám zabrala téměř hodinku. Při tom jsme pozorovali, že chodníky nejsou určeny pro chodce, ale hlavně pro motorky, které se snažily všemožnými způsoby se vyhnout kolonám. Zvěsti, že laoské hlavní město připomíná spíše přeplněnou vesnici, se tak začaly pomalu naplňovat…

Památky jsme stihli objet během jednoho dne. Stačilo, půjčit si za dolar kolo a vyrazit vstříc ruchu města. Za zhlédnutí rozhodně stálo muzeum COPE, které je v podstatě součástí národního rehabilitačního centra. Expozice pak pojednává o tragických následcích vietnamské války. Laos byl těžce bombardován a doteď se na jeho území nachází tuny nevybuchlé munice, která každoročně zabije nebo zmrzačí tisíce obyvatel. Vstupné je dobrovolné a člověk se dozví fakta o bombardování, obětech i současné snaze pomoci. Za zmínku dále stojí park Patuxai, kde se nachází stejnojmenný tzv. vítězný oblouk, ze kterého se naskýtá letmý pohled na město. Nedaleko na severovýchod pak naleznete významnou pagodu That Luang. Směrem k nábřeží, jež představujeme sympatickou promenádu podél Mekongu, je zase k vidění prezidentský palác a chrám Vat Sisaket.

Vientiane na nás zapůsobilo svěžím dojmem a na jeden den nám stačilo dosyta, přestože jsme zde strávili dny dva. Co si ale člověk může dopřávat dosyta, je spousta výtečných restaurací, nebo baget na ulici. O nedělích je však třeba se mít na pozoru, poněvadž většina restaurací má zavřeno. Celkově vzato, Vientiane jako přestupní stanice mezi jihem a severem Laosu byla příjemná.