Gigantické stromy a fousatí opičáci v Cat Tien NP

with Žádné komentáře

Zhruba 150 km severně od Saigonu se nachází národní park Cat Tien. Na 720 km2 se rozkládá možná poslední zbytek pralesa v jižním Vietnamu. Soudíme tak podle toho, že čím víc jsme jeli na jih, tím více se krajina stávala suchou, bezlesou a obydlenou. V Cat Tien jsme celkově pobyli tři noci a též se trochu seznámili se zdejšími opičáky. 😊

 

První den jsme vstali časně ráno, to znamená v půl osmé. 😉 Přestože se místní trh odehrává pouze ráno, stihli jsme se na něj podívat a nakoupit menší zásobu čerstvé zeleniny. To, že lokální trh je malý a pouze ráno, dává smysl, protože přes den domorodci pracují a když vypěstují něco navíc, tak to zde prodají. Po snídani jsme vyrazili do národního parku. Jednorázové vstupné činí 60 000 dongů. Pak se musíte nechat převézt loďkou přes řeku a jste v parku.

 

Opuštěná schránka plže

Hurá, langur!


Od správy parku jsme si to namířili po silničce táhnoucí se podél řeky proti proudu. Cestou jsme narazili na několik ornitologů, okolo kterých jsme se proplížili a po nějaké chvilce jsme zabočili do lesa. Sledovali jsme modrou šipku a ta nás dovedla až k Tung Tree (Tetrameles nudiflora). Člověk si oproti tomu stromu připadal opravdu prťavý. 😊 Pokračovali jsme dál suchou džunglí k Uncle Dong Tree, což je redwood tree (afzelia xylocarpa). Poté jsme se opět napojili na cestu a došli až k Heaven Rapids. Zpátky ke správě parku jsme šli většinou po silničce, s výjimkou odbočky k Botanical Garden (není botanická zahrada jako spíš pouze jiná stezka džunglí) a Ben Cu Rapids (ty jsou rozhodně zajímavější než Heaven Rapids). Při zpáteční cestě jsme čirou náhodou narazili na tlupu langurů. Vysoko v korunách stromů baštili čerstvé listí a trochu se u toho škorpili. A tak jsem si oddechl a mé srdce zaplesalo, že jsem konečně spatřil jednoho z vietnamských endemitů – černonohého langura. 😊

 

Po skromném obědě jsme se vydali do rehabilitačního centra zvěře (Endangered Primate Species Centre) na Gibbon Islandu (Dao Tien). Pouze dvakrát denně se zde dělají exkurze pro návštěvníky, takže musíte chytnou loď od správy parku v 8 ráno nebo ve 2 odpolko. Ujal se nás Dylan, mladý Belgičan, který zde byl na stáži a pověděl nám snad úplně všechno o gibbonech. V tu dobu, co jsme rehabilitační centrum navštívili, zde bylo pár desítek gibbonů (yellow-cheeked gibbon) a outloně malého (pigmy loris). Občas tu ale můžete narazit na langura (black-shanked douc) nebo gibbona černého (black crested gibbon). Outloně malého jsme bohužel neviděli, jelikož to jsou noční tvorové a v době naší návštěvy tvrdě zařezávali. 🙂 Viděli jsme ale spoustu gibbonů v klecích, kteří procházeli prvním stádiem rehabilitace a poté pár gibbonů v polovolné přírodě v druhém stádiu. Většina gibbonů pochází od lidí, kteří je chovali v malých klecích, byli týráni, nebo se stali kořistí pytláků. Následná rekonvalescence pro takového gibbona může trvat i několik let. ☹

 

Samice gibbona
Roztodivná liána

Neznámý druh opičky skotačící na obřím tung tree


Co mi ale došlo až po nějaké době, že gibboni vlastně nemají ocas. A taky, že pro ně neexistuje přirozenější poloha, než být zavěšený za jednu ruku na větvi. 😊 Zajímavostí také je, že než samice dospějí, jsou stejně černé jako samci. Poté se jejich srst zbarví do žluto-rezava. Celá prohlídka trvala necelé dvě hodiny a vstupné činilo závratných 300 000 dongů. Peníze ale jdou na správnou věc a centrum jako takové odvádí skvělou práci. Jeho návštěva tak stoprocentně stojí za to.

 

Druhý den jsme se vydali na půl dne do džungle s průvodcem, kterého nám dělal Mr Tut. Jelikož nám ten den bylo opět štěstí nakloněné, viděli jsme hned z kraje pralesa gibbony. Byla to rodinka s jedním mládětem. Následně jsme se několik hodin procházeli po pralese a viděli hlavně spoustu obřích stromů, roztodivně spletených lián a jinou bujnou vegetaci. Namátkou třeba cykasy, ratany, nebo fíkovníky. No, místy jsme se spíš plazili nepoddajnou džunglí, protože nás Mr Tut vzal na dobrodružnější variantu treku. Viděli jsme rýhy v zemi od divočáků, několik hovínek od cibetek (no, kafíčko bychom si z toho asi jen tak nedali) a nechtěně vyplašili párek místních jelenů. A v jednom dutém torzu prastarého stromu jsme narazili na netopýra. Na závěr nám náš průvodce ukázal speciální list, který je skoro nehořlavý. Jestliže jste tedy měli během Vietnamské války střechu chatrče z tohoto listí, měli jste napůl vyhráno. Ale samozřejmě, tento list není bombě-odolný. 😊

 

„Hm, slušnej cykas,“ povídá pan Tut

Pralesní houba


Abychom to shrnuli, byli jsme hodně rádi, že jsme před naší poslední zastávkou Saigonem Cat Tien navštívili. Přestože jsme neviděli krokouše u trefně nazvaného Crocodile Lake (předražené vstupné), nebo nezavítali do vesnice Ta Lai, kde stále žijí původní domorodci, užili jsme si majestátní prales, hravé opičky a nepotkali skoro žádného turistu (byli jsme zde začátkem dubna). Bylo to vlastně takové pěkné a zároveň nepěkné rozloučení se s vietnamskou přírodou. Místní rozmanitá fauna a flora to totiž rozhodně nemá jednoduché. Na jedné straně pytláci, kteří zde v roce 2010 sejmuli posledního jávského nosorožce, na druhé straně vesničani, kteří zvěř z parku hubí, protože jim z polí ujídá úrodu a na třetí straně vláda, která by ráda a hojně stavěla přehrady na řece Dong Nai a vydělala tak balík na výrobě elektrické energie. Otázkou je, zdali Mr Tut, jakožto environmentální aktivista, který 30 % výtěžku dává na ochranu parku a pár rehabilitačních center na to všechno stačí… Čili na rovinu, byl by po čertech hřích se v Cat Tien alespoň letmo nezastavit, nenasát místní atmosféru a nepodpořit snahu těch několika lidí o záchranu zdejší biodiverzity!

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.